Noc, švýcarské nádraží. Na lavičce sedí muž, žena a tři děti. Jsou zničení a unavení, ale šťastní, že to dokázali. Dokázali odejít z Kurdistánu a dopravit se do zaslíbeného Švýcarska. Vyzvedne je kurdský přítel a odvede do přijímacího centra pro uprchlíky. Sehmuz podá za celou rodinu žádost o azyl a poté jsou všichni umístěni v uprchlickém táboře, kde netrpělivě očekávají obávaný pohovor, který má rozhodnout o udělení azylu. Sehmuz je odhodlán udělat vše pro to, aby byl jeho rodině azyl přidělen. Požádá o pomoc přítele Azize, jenž ví, kde sehnat „pravdivý" příběh o Sehmuzově diskriminaci, a dokonce i potvrzení o mučení, jemuž byl ve vězení vystaven. To, co se však zdá zárukou udělení azylu, se zcela změní ve chvíli, kdy Azizovi, který jeden „pravdivý" příběh odvyprávěl, azyl poskytnut není. Snímek o tom, že být tam ještě zdaleka neznamená být tam doma, byl promítán v soutěži na MFF v San Sebastianu, kde získal Cenu za nejlepší mužský herecký výkon a Cenu FIPRESCI.