Publikováno: 9. července 2015| 6:00

Patří k věrným návštěvníkům karlovarské přehlídky a už si zvykla na to, že ji na každém kroku někdo požádá o autogram a vysekne jí upřímně míněný kompliment. Letos tuto letitou lásku a přízeň publika korunuje i Cena prezidenta MFF KV za mimořádný přínos české kinematografii, kterou herečka Iva Janžurová převezme tuto sobotu při slavnostním zakončení.

Na festivalu se promítá drama Kočár do Vídně a komedie Což takhle dát si špenát. Kdyby se sem filmů s vámi vešlo pět, jaké byste přidala?
Petrolejové lampy nebo oba dva filmy Alice Nellis, Ene bene a Výlet… Ono to chvíli trvalo, než jsme ty moje věci vybrali. Paní Eva Zaoralová doporučila Svatbu jako řemen, moje kamarádka zase Pane, vy jste vdova!, ale nenašla se pořádná kopie - jeden by se málem polekal, jak stárne. Tedy jak ty filmy stárnou, já jsem samozřejmě stále mladá. Jedině Což takhle dát si špenát se dá ještě promítat na velké plátno.

Hrát v komedii režiséra Václava Vorlíčka podle scénáře Miloše Macourka musel být v normalizačních letech dar z nebes…
Na začátku 70. let se točilo hlavně to, co bylo od spisovatele Jana Kozáka – dobré scénáře se moc nenosily. Navíc mi na Barrandově vysvětlili, že už jsem natáčela dost, tak musím pochopit, když mě nechtějí. „Ale já mám doma tři scénáře – takže je nesmím točit?“ řekla jsem tehdy. Pak mi oznámili, že jsem nebyla schválená - od té doby herci nesměli dostávat scénáře předem, dokud nebylo obsazení odsouhlaseno vedením Barrandova. To jsem zařídila já, svým držkováním. Pak pro mě u filmu nastala docela mučivá éra - jednou jo a třikrát ne… Mám dodnes doma schovaný rozhovor pánů Vorlíčka a Macourka, který mi minimálně na půl roku ozdravěl mysl; nestřeženě vyšel tuším ve Filmu a době. Říkali tam, že kdybych v roce 1970 nepřijala dvojroli v komedii Pane, vy jste vdova!, nikdy by ji netočili. To bylo vyřčeno už dávno poté, co byl film hotov, ale v té depresi ze zákazů a z celkové degradace filmařské práce mi tím poskytli povzbuzení. Což takhle dát si špenát jsem s nimi natočila o pár let později.

Celý rozhovor Veroniky Bednářové najdete ve čtvrtečním vydání Festivalového deníku.