Pětačtyřicetiletý Frank Beauvais se po ztroskotání vztahu v roce 2016 ocitl osamocen v malé vesnici na kraji Francie, bez zaměstnání a beze smyslu života. Ztracený sám v sobě i znepokojený světem okolo se uchýlil k obrazovce, na níž sledoval čtyři až pět filmů denně. Zde začal pracovat na audiovizuálním deníku, který poskládal ze záběrů filmů, jež zrovna sledoval. Výsledkem je manifestace obsesivního cinefilství, používajícího kinematografii jako terapeutickou pomůcku, se kterou se autor vydává do hlubin svého nitra. Toto není generický filmový mash-up, ale nezastavitelný proud vědomí, plný deprese, cesty k vykoupení, ale i lásky ke kinematografii.