Plachá a skromná JASMINE TRINCA se v dramatu italského režiséra Sergia Castellitta prudce proměnila v silnou a bojovnou Fortunatu, svobodnou matku z římského předměstí, která sní o otevření vlastního kadeřnického salonu. A porota canneské soutěže Un certain regard, jejímiž členy mimochodem byli Uma Thurman i umělecký ředitel karlovarského festivalu Karel Och, za to Trince dala cenu pro nejlepší herečku.
Co bylo na ztvárnění titulní role ve filmu Fortunata nejsložitější?
Že je úplně jiná než já! Normálně by v Itálii podobnou postavu dali zcela odlišnému typu herečky. Fortunata na rozdíl ode mě nezná míru, je uvolněná, odvázaná, rozhodně se nedá říct, že by byla cudná. Já jsem její přesný opak – a o to jsem to měla složitější. Nakonec mě vedla hlavně představa, že jde o ženu, která v životě hodně chybuje, je omylná jako člověk i jako matka. Zároveň se cítí být pořád někým posuzována. Neustále má pocit, že s ní není něco v pořádku. A jednu takovou osobu jsem poznala docela zblízka – svou vlastní matku.
Fortunata je silná ženská hrdinka. Je jich podle vás v současné italské kinematografii dost?
Není. Na ženy se v Itálii díváme téměř výhradně mužskou optikou: jako na matky, manželky, dcery, ale ne jako na osobnosti, které můžou fungovat samy za sebe. V tomhle jsem měla ve Fortunatě štěstí, stejně jako třeba u snímku Miele režisérky Valerie Golino.
Ten se ve Varech taky kdysi hrál. Fortunata má ve filmu mužského protihráče: svého skoro bývalého manžela – xenofoba, sexistu, násilníka…
Podobní lidé se vyskytují všude na světě na okrajích společnosti. Ale na stejném okraji můžete narazit i na spoustu pozitivního. Ve filmu třeba vidíme příklad určitého typu komunitního života. Lidé tam k sobě mají blíže, čelí sice mnoha potížím a občas dělají špatné věci, ale zároveň jsou provázáni mnohem pevněji než třeba v centru Říma, kde je to jeden individualista vedle druhého. Když se máte ekonomicky lépe, sounáležitost se vytrácí.
Celý rozhovor Ivy Přivřelové a Zbyňka Vlasáka si přečtěte v dnešním Festivalovém deníku.
