Publikováno: 16. dubna 2019| 10:27

54. MFF Karlovy Vary připomene 30. výročí sametové revoluce výběrem sedmi filmů natočených v letech 1989–1992. Ve vybraných snímcích, které vznikly na pomezí rozpadající se totality a „divokých devadesátek“, silně rezonuje nově nabytá svoboda tvoření, kdy jedinou hranicí byla režisérova fantazie. Nebojácné ohledávání možností žánrů, ostrý společensko-kritický tón a řečeno Janem Němcem „podivný duch doby těch nejzásadnějších přeměn, ale nejen od zlého k dobrému, ale od zlého ke všemu“ – to vše jsou témata, o kterých se bude letos v Karlových Varech diskutovat s tvůrci výrazných autorských počinů z doby nadějných vyhlídek nejen v oblasti filmové tvorby.

Nečekanou proměnu normalizace v demokracii přetavil Tomáš Vorel v dnes již kultovní „rytmikál totalitního věku“ Kouř (1991), silně ironické vyprávění o nárazu mladého inženýra Mirka do zkostnatělých struktur v bizarní fabrice. O poznání mrazivěji zachytila absurditu životní reality v předrevolučním Československu Irena Pavlásková ve sžíravém psychologickém thrilleru Čas sluhů (1989), když přerodem zakřiknuté medičky Dany v bezskrupulózní manipulátorku vystihla plíživé morální prohnívání celé společnosti. Trojici děl začínajících autorů uzavírá debut Filipa Renče Requiem pro panenku (1991). Dle skutečné události z 80. let natočené drama sleduje nešťastný osud čtrnáctileté Mariky, která se omylem ocitá v ústavu pro mentálně postižené. Otevřené zobrazení páchaných krutostí a jejich tragických následků značí nástup nových, expresivnějších podob žánrové kinematografie po roce 1989.

Raná porevoluční doba, dokud nebyla tvůrčí svoboda obroušená vlivem komerce, nabídla nespočet podnětů i předchozím generacím filmařů, hojně točícím už za totality. Není náhodou, že právě ti zkušení režiséři, kteří se vždy vyhýbali kompromisům, dřívější cenzuře navzdory, dali vzniknout některým nejvíce palčivým reflexím právě zrozené demokracie. Jan Němec se do Československa vrátil po patnáctiletém exilu, aby okamžitě způsobil pozdvižení dodnes esteticky unikavým V žáru královské lásky (1990), podvratným výkřikem doby chaosu, kdy se genialita, neumětelství, umění i kýč znenadání ocitly zpět na stejné startovní čáře. Uspěchaný vstup do kapitalismu rozevřel před lidmi přehršel nových životních dobrodružství, což zachytil Juraj Jakubisko v komediálním dramatu Lepší je být bohatý a zdravý než chudý a nemocný (1992), vyprávěje polistopadový příběh dvou žen společně se vrhajících na podnikání. Výběr filmů symbolicky uzavírá vizionářská moralita Věry Chytilové Dědictví aneb Kurvahošigutntág (1992) o patáliích v jádru dobrosrdečného, avšak penězi pokřiveného chasníka Bohuše, která tragikomickým popisem nemocí raného kapitalismu obdivuhodně předběhla období svého vzniku. Více informací o filmech najdete zde.