Herečka Eliška Křenková se v mysteriózním dramatu Tiché doteky zaplétá do manipulací v jedné podivné rodině, kam přijíždí jako au pair. Proč se na place cítila jako ve Střihorukém Edwardovi?
Loni Všechno bude v Hlavní soutěži, letos Tiché doteky v sekci Na východ od Západu. Zdá se, že kdo chce do některé z karlovarských soutěží, potřebuje obsadit vás.
Mám spíš nádherný období. Vnímám to jako potvrzení toho, že herectví je správná cesta. Jako kdyby mi někdo řekl: „Jo, děláš to správně, dělej to tak dál.“ To člověka uklidní.
Potřebovala jste uklidnit?
Měla jsem dvě nebo tři období, kdy jsem třeba rok neměla práci. Žádný film, žádné divadlo. Začala jsem cestovat s tím, že využiju volný čas třeba ke studiu jazyků, jenže pak mi začaly docházet peníze. Sedíte pak doma a jste ve stresu. Pamatuju si, že rok po dokončení Rodinného filmu jsem šla po ulici a bez jakékoliv sebelítosti si říkala, že možná žiju svůj životní omyl. Že třeba nemám být herečka. Že si myslím, že můžu být dobrá, ale pletu se. Také jsem sledovala ostatní, kteří v mých očích dobří nebyli, ale o práci nouzi neměli. Demotivující. To bylo těšně předtím, než jsem dostala roli v seriálu Pustina. Pak měl premiéru Rodinný film a začaly se dít věci.
Přečtěte si celý rozhovor Jana Škody v sobotním vydání Festivalového deníku.
