Publikováno: 28. listopadu 2023| 14:41

U příležitosti dnešních nedožitých 91 let dlouholeté umělecké ředitelky karlovarského festivalu Evy Zaoralové, publikujeme vzpomínku na ni, coby na výtečnou a renomovanou filmovou kritičku. Kromě italské kinematografie patřily k jejím specializacím (a láskám) i filmy francouzské. Tři z nich, které si nyní můžete pustit na KVIFF.TV, vám přiblíží následující řádky, které Eva Zaoralová napsala ve třech různých dekádách pro tři různé publikace. 

Varda podle Agnès

Inspirace, tvořivost, sdělnost – tak definuje slavná režisérka zásady svého přístupu k tvorbě v dokumentárním filmu, který se po uvedení a vyznamenání na Berlinale stal jejím posledním. Zády ke kameře, tváří k hledišti, se průkopnice nové vlny vrací k natáčení několika děl, jež jí od poloviny minulého století zajistila přední místo ve světové kinematografii. Místy ji doprovází svědectví tehdejších spolupracovníků, například Sandrine Bonnaire, kterou objevila filmem Bez střechy a bez zákona  (Zlatý lev v Benátkách, 1985). Část věnovaná období 2000–2018, kde Varda rozvádí své metody práce, se pak stává osobitou lekcí o filmu i o pojetí angažovanosti umění, nejen filmového.

Text pro katalog 52. MFF Karlovy Vary, 2019

Letní čas

Olivier Assayas (nar. 1955) je jeden z nejvýznamnějších současných francouzských režisérů, jehož filmy ovšem u nás nejsou příliš známé. Film Letní čas patří mezi díla, v nichž s neobyčejnou citlivostí, ale nesentimentálně vykresluje, jak se proměny času podepisují na vztazích mezi členy rodiny, na pohled soudržných, ale ve skutečnosti spějících ke stále silnějšímu individualismu. Vzpomínky na dětství jsou jediné, co mají tři sourozenci, scházející se po smrti matky v rodném domě, dosud společné.

Text pro katalog 10. Festivalu francouzského filmu (2007), do jehož soutěžní sekce Eva Zaoralová film vybrala. ​​

Maminka a děvka

Délka filmu je skutečně úctyhodná – 210 minut a po celou tuto dobu postavy filmu debatují buď u kavárenského stolku nebo v posteli. Tyto debaty se vyznačují dalším rekordem: jeden z novinářů, přítomných na tiskové konferenci [v Cannes] po uvedení filmu, prohlásil, že výrazy „soulož“ nebo „souložit“ se vyskytují ve filmu přesně sto osmatřicetkrát. Režisér [Jean Eustache] se však nedal tímto účetnictvím zmást a odpověděl dotěrnému novináři, že podle jeho názoru je lépe mluvit vážně o zadní části těla než povrchně o politice, čímž dal svému filmu punc angažovaného díla.  (…)

Z hlediska tvůrce i z hlediska francouzské levicové kritiky jde vskutku o angažovaný film, přestože mluví o problémech ryze soukromého rázu, totiž o sexu. Je pravda, že film Maminka a děvka bez rozpaků odbourává poslední zbytky přečetných tabu buržoazní společnosti a šokuje svou otevřeností, verbální bezostyšností, připomínající Célina či Henryho Millera, je aktem provokace proti buržoazní pokrytecké morálce, ale i proti konzumní společnosti vůbec, odráží zmatek a úzkost, plynoucí z nedostatku opravdových morálních kritérií.  (…)

Eustachův film je jakousi moralitou naruby: tvůrce pozoruje své postavy s úsilím o maximální objektivitu, snaží se, aby žádné nestranil, aby se žádná nestala nositelkou jeho názorů. Postupuje tedy velice podobně jako Robert Bresson, v jistém smyslu se však podobá tento jeho postoj postoji známého autora takzvaných „contes morales“ Erica Rohmera.

Jeho další metodou je maximální potlačení dramatické akce a současně i potlačení jakýchkoli náznaků moralizování. Jean Eustache se střeží své postavy jakkoliv odsuzovat, zaujímat k nim postoj moralisty – čímž ovšem dochází k postoji přesně opačnému a stává se anti-moralistou se sklonem k nihiIismu a anarchismu, před nímž se zachraňuje závěrečnou apologií jakési vágně křesťanské morálky, kterou zmateně káže Veronika.

Film Maminka a děvka rozhodně patří k závažným ukázkám francouzské filmové produkce dnešních dnů. Je však nesmírně těžké objevovat v něm pozitivní hodnoty, jaké v něm spatřuje takřka jednohlasně nadšená francouzská kritika – pokud nepřihlížíme k hodnotám ryze profesionálním a estetickým, mezi něž patří opravdu znamenité výkony všech tří hlavních představitelů.

Výňatky z glosy pro 19. číslo časopisu Film a doba, 1973