Publikováno: 6. července 2019| 9:00

V roce 1981 jsem začal ve Filmovém studiu Barrandov připravovat film Schůzka se stíny. Scénář, který jsem si připravoval několik let, nebyl primárně v pravém slova smyslu příběhem. Ve vyprávění byla řada složitých metafor a odkazů na dějinnou ukotvenost člověka. Na nelítostný svět paradoxů, které občas člověku osud opakovaně staví do cesty.

Nějaké představy o obrazovém ztvárnění jsem samozřejmě měl, ale rozpadaly se do dílčích řešení. Tehdy jsem si vzpomněl na školní práce Vladimíra a oslovil jsem ho. Na naši první schůzku nad scénářem v kavárně Slávie nikdy nezapomenu. Očekával jsem debatu o obrazové stylizaci. Pro Vladimíra však nebyl obraz odtažitou prezentací výtvarné koncepce. V souvislosti se scénářem mne zahrnul několika desítkami otázek po filosofickém smyslu celku i myšlenkových vazeb jednotlivých sekvencí. Zaskočil mne. Některé z jeho zásadních otázek jsem si sám nikdy nepoložil. A trochu jsem se styděl. Takových schůzek jsem s Vladimírem absolvoval několik, než jsme se dostali k představě obrazového řešení.

Žádný český filmový režisér se nemůže pochlubit tím, že spolupracoval s Vladimírem Smutným na osmi filmech, jak se to pošťastnilo mně. Vladimír nenapodobuje poetické rysy vizuality světa, on každým filmem svébytný svět tvoří.

Režisér (a v tomto případě i autor v jedné osobě) je samozřejmě citlivý na výtky a vždycky, přiznám se, zkoumám, zda se kameraman nebo střihač jen „nevytahuje“, aby uspokojil své ego a autoritu, nebo je naladěn na stejné vlně. Vladimír je úžasný umělec, pojetí filmového obrazu je pro něj filosofický problém vyjádření vždy nové fazety světa. Dokonale zvládnuté řemeslo je pro něj druhotné, protože je pro něj samozřejmé.

Následoval Zánik samoty Berhof, stylisticky virtuózní. Vladimír dokázal dosáhnout obrazových řešení, která byla v té době technologicky téměř nemožná. Ono „téměř“ byla velice uzounká lávka, na kterou vstoupit vyžadovalo nesmírnou odvahu. Magické světelné atmosféry byly o to rizikovější, že jsme denní práce viděli v polském venkovském kině až týden po natočení. Zpětná korekce byla pak nemožná. Básník Blaise Cendrars kdesi napsal „neodvážit se je osudné“. Vladimír se odvážil a sklidil za obrazové řešení několik cen na mezinárodních festivalech.

Jsme si tak blízcí, že jsem mu od Schůzky se stíny absolutně věřil. V té době neměl režisér žádnou kontrolu na elektronické obrazovce, záběr viděl až při projekci denních prací. Nikdy jsem později s jiným kameramanem neměl takový pocit bezpečí a takovou jistotu. Vladimír nepoužíval „švenkra“, chtěl mít kompozici a pohyb v prostoru absolutně pod kontrolou. A mnohdy to bylo nesmírně fyzicky náročné – pracovali jsme tehdy téměř výlučně ruční kamerou. Tuto suverenitu si zachoval dodnes.

Když jsme tápali, Vladimír to vždy bez výmluvy a falešné obhajoby přiznal. Seděli jsme sami v projekci a oba jsme věděli, že stylizace není přesná. Řekli jsme si pár slov a scénu jsme přetočili. To se nám stalo na filmu Prokletí domu Hajnů. Stejně bezelstně jsem přijímal jeho výtky.

Divák, kterého výtvarné řešení filmu zajímá, si jistě všimne, že Vladimír nemá jakýsi stereotypní model řešení. Každý film je pro něj dobrodružství. Pokud si srovnáme Zánik samoty Berhof, Skalpel, prosím a Jen o rodinných záležitostech, Vladimírova kamera je naprosto vzdálená jakémukoli stereotypu. Pro režiséra je spolupráce s Vladimírem vstupem do říše ničím nelimitované fantazie.

Obdobně jako Cézanne se stal výzvou pro výtvarné umění XX. století, nastolil základní otázky, které se jeho následovníci snažili řešit, každý z jeho současníků i následovníků se musí vypořádat s Vladimírovým přístupem k vyjádření svébytného světa, povyšujícího námět do vyšší, obecnější myšlenkové roviny.

Mnohému mne naučil, za mnohé mu vděčím a lidsky ho mám upřímně rád. Je to člověk s duší, srdcem, odvahou; velký umělec nesmírně neokázalý a skromný.

V Praze 28.6.2019, Jiří Svoboda