„Chtěl jsem, aby měl film atmosféru denního snění – jako když vzpomínáme na naše první léto v mládí,” otevřel debatu k filmu Mé léto s Irène režisér Carlo Sironi. Coming-of-age romance o dvou kamarádkách, které na kulisách sicilského ostrůvku Favignana poznávají světla i stíny života, doprovodil ve středu do Malého sálu.
Původní nápad k němu přišel netradičním způsobem: „Poslouchal jsem píseň, kterou film nakonec končí a představoval si u ní postavy, jejich okolí. Postupně se k představám nabalily i mé osobní vzpomínky, a ty jsem ještě rozšířil o rozhovory s lidmi, kteří měli stejnou životní zkušenost jako mé hrdinky,“ navázal italský tvůrce na leitmotiv, jímž je boj s vážnou nemocí. Střihačka Chiara Dainese osvětlila, kolik ze subtilní atmosféry snímku vzniklo ve střižně: „Prostříhali jsme velké množství vedlejších postav, ze kterých zbyly jen voiceovery, abychom se zaměřili na hlavní dvojici,” prozradila.
Řeč byla také o umění a jeho prožívání: „Když něco čtete jako teenager, máte pocit, že je to o vás, bytostně se vás to dotýká,” přemýšlel Sironi a připodobnil některé z prožitků hrdinek k těm svým. A nebyl sám – z publika na závěr zaznělo poděkování od divačky, která se skrze Mé léto s Irène mohla konfrontovat s osobní tragédií
