Hlavní soutěž dnes zakončí dokument z šumavské divočiny a drama matky z Afghánistánu

Soutěž o Křišťálový glóbus dnes představí poslední kandidáty. Druhý domácí zástupce Raději zešílet v divočině se ukáže ve Velkém sále od 17 h, drama z Afghánistánu Kino Džazíra tamtéž od 19:30, oba ve světové premiéře.

Za dokumentem Raději zešílet v divočině stojí Miro Remo, který na KVIFF soutěží už počtvrté, naposledy do Hlavní soutěže přijel s Láskou pod kapotou. Slovenský filmař známý svým zájmem o hraniční formy existence, se tentokrát vydal do šumavských lesů, kde sledoval život dvou bratrů – jednovaječných dvojčat Ondřeje a Františka Klišíkových – a jejich zvířat.

Dva svérázní šedesátníci jsou téměř k nerozeznání, povahově však nemohli být rozdílnější. Jeden je básník a snílek, druhý pevně zakořeněný v realitě. „Od začátku mi připadali jako filmařský sen. Identičtí bratři, dvojčata s ponorkou hlubokou jako Mariánský příkop. Přesto hraví, nádherné lokace. S jejich příchodem se zrodil můj nejintenzivnější umělecký zážitek. Ocitl jsem se v dokonalém reálném ateliéru se dvěma dokonalými postavami a dokonalým konfliktem. Začala vznikat naše pohádka pro dospělé,“ říká Remo. Jeho vizuálně podmanivý dokument vznikal šest let a kombinuje observační přístup se stylizovanými pohádkovými motivy.

Poslední titul z letošní Hlavní soutěže Kino Džazíra se odehrává v Afghánistánu v době kruté nadvlády Tálibánu. Jeho hlavní hrdina Lejla má po masakru své rodiny jediný cíl: najít svého syna. Kvůli nebezpečnému úkolu radikálně mění svou identitu. „Lejla, je formována strachem, ale také je jím nesena. Strach se stává jejím společníkem, kompasem, zrcadlem. Skrze ni zkoumám, jak nás strach obnažuje a pohání k proměně. Lejla není beze strachu. Je strachem zocelená. Stále mě pronásleduje tato myšlenka: v radikálních režimech nic nezůstává na svém místě. Samotná struktura reality se mění a život se náhle stává terénem bez souřadnic. Této erozi významu, tomuto existenciálnímu driftu, se snažím čelit ve své tvorbě. Můj filmový jazyk je založen na emocionálních extrémech, morální nejednoznačnosti a napětí lidských dualit. Ačkoli má Kino Džazíra kořeny v konkrétní geografii, jeho jádro vypovídá o něčem univerzálním. Všichni nosíme proměnlivou kůži. Všichni se pohybujeme po troskách a hledáme smysl,“ říká o svém druhém snímku turecká režisérka Gözde Kural.