Jean-Pierre Melville je považován za francouzského režiséra kriminálních filmů, pro nějž je charakteristické členění děje do výrazně akčních scén. Druhý dech patří možná jako první v jeho filmografii k těm, v nichž se kriminální zápletka umně propojuje s akcí. Přestože vznik filmu byl komplikovaný a jeho výslednou podobu ovlivnila řada kompromisů, pro režiséra jde o klíčový snímek řadící se svým stylem k americkému filmu noir. Filmová podoba příběhu se tentokrát dost výrazně odlišuje od své literární předlohy. Kniha je více dokumentárním soupisem skutečných událostí, zatímco filmový příběh se stává jejich symbolickým propojením, což vyplývá z faktu, že Melvilla nikdy nezajímal realismus ve filmu. Do popředí se dostává jedna z výrazných charakteristik autorova stylu – detailně natočený průběh zločinu. Zatímco v románu jde o velmi stručnou scénu, na plátně se z ní stává mistrovský výjev. Naopak režisér nakonec vystřihl scény mučení, ačkoliv to ani nebylo nařízeno cenzurní komisí. Více než kdy předtím si uvědomíme, že díky bravurnímu zvládnutí střihu a kamery se v jeho filmech čím dál tím častěji stává hlavním hrdinou čas. Nakonec je jedno, že sledujeme osudy zločince s přezdívkou Gu (Lino Ventura), který se po útěku z vězení snaží dostat k penězům, aby dosáhl finanční nezávislosti a mohl prchnout do Itálie. Formálně způsob vyprávění převažuje nad zápletkou, na níž je nejzajímavější, že jde o další variaci na téma zrady a vztahů mezi zločincem a policejním komisařem.