Rodiče Barkeva Kevorkiana přežili arménskou genocidu a ani jeho život v Sýrii a Libanonu neprovázely jen radostné události. Dnes, na sklonku svého života, je v pokročilém stadiu Parkinsonovy choroby. Neustálý třes a únava uvěznily jeho tělo v bezmoci. Vyslovení jediné věty by ho stálo tolik sil, že se již mluvit ani nepokouší. Myšlenky hloubavého muže, jež zanáší kostrbatým písmem do svého zápisníku, zhmotňuje odvážná dokumentární esej, režírovaná jeho dcerou Nourou. Z mlhy minulosti se vynořují trhané imprese: láska k rychlé jízdě autem, práce ve slévárnách za občanské války či záliba v kosmologických teoriích. Je to skutečnost, jsou to vzpomínky, nebo jde o zrakové přeludy, zákeřné průvodce nervového onemocnění? Zřejmě nastal čas vydat se na poslední, třiadvacetikilometrovou cestu napříč překrásným libanonským údolím Bikáa, navštívit oblíbenou pekárnu a mléčnou farmu a metaforicky se tak smířit s neodvratně se blížící smrtí.