Chrámová hudba, která zní přes závěrečné titulky, podtrhuje význam události, která se odehrává na místě, které – připustíme-li vnímání fotbalu jako náboženství – je takřka svatou půdou, nebo přinejmenším mytickým místem. Tato anatomie stadionu, jak o filmu hovoří sám režisér, ale není ani tak komentářem k fotbalovému fenoménu, jako věcnou, až klinickou studií místa. San Siro se před námi vyjevuje jako z některých úhlů obludná, většinou ale fascinující stavba, která zaměstnává bezpočet lidí, jejichž role jsou podřízeny jednomu účelu.