Ve Francii narozený Španěl Oliver Laxe žije léta v Maroku, proto nepřekvapí citlivost a respekt vůči duchu místa, s nímž natáčí v jeho jižní, turismem nedotčené části a který sálá doslova z každého záběru jeho druhého filmu. Hypnotická odysea podivně nesourodé skupinky poutníků, převážejících tělo zesnulého šejka do jeho rodného kraje, jíž porota canneského Týdne kritiky přiřkla hlavní cenu, sice vzdáleně připomíná western, její mysteriózní přitažlivost však spočívá v hlubokém zakořenění v súfismu, mystické formě islámu. „Vzrušuje mě možnost mít ve filmu motivy, které nelze vysvětlit rozumově,“ říká Laxe, jenž Mimózy označuje za „film – modlitbu“, jehož podstatnou část je nutné vnímat jinak než aplikací logiky. Tvůrce výtečně pracuje s neherci, jejichž neokoukané tváře a nepředvídatelná mimika i gesta zesilují účinek na okouzleného diváka.