Plný sál Kina Čas sledoval unikátní film Vlaky, který bez mluveného slova a z výhradně archivních materiálů skládá subtilní obraz kolektivních paměti a dějin válečné historie 20. století, výhradně skrze proměny ve vlakové dopravě a jejích cestujících. Režisér Maciej J. Drygas se svou producentkou a manželkou Vitou Żelakeviciute pohovořili o náročném procesu, jenž trval okolo deseti let.
„Film tvoří výhradně archivní záběry. Sbíral jsem je po archivech z celého světa. Nejdříve jsem ale rok a půl hledal texty, co lidé napsali ve vlacích. Dopisy, deníky nebo oficiální dokumenty. To bylo mé pomyslné libreto. Když jsme si ale po tisíci hodinách rešerší sedli do střižny, řikal jsem si, že by bylo lepší film udělat bez jakéhokoliv textu. Kladli jsme si otázku, zda to vůbec jde. A bylo to dobré rozhodnutí,” upřesnil režisér, načež se publika zeptal, zda poznalo záběry spjaté s Českem. To pohotově odpovědlo a režisér ještě doplnil, že čeští vojáci ve vlacích představovali jeden z pro film nejdůležitějších materiálů, přičemž pochází z edukativních dokumentů. Esteticky však režisérovi připomínají filmy od Viscontiho.
Když Rusko napadlo Ukrajinu, režisér přestal spolupracovat s jejich a běloruským archivem. Sovětský svět chtěl do filmu ale přesto dostat a hledal tak v amerických archivech, kde těžil ze symbolických záběrů lidí nosících velké portréty Stalina. „Když jsme měli hotový střih filmu a viděl jsem jej na velkém plátně, nelíbilo se mi posledních deset minut. Přestříhali jsme je a vzniklo 35 verzí těchto posledních minut. Mám velmi trpělivou producentku,” odpovídal režisér na často kladenou otázku, proč filmy dělá tak dlouho. „Struktura mých filmů je otevřená všem. Snažil jsem se podívat na to, kam železniční koleje do budoucna povedou lidstvo. Lidstvo je nepoučitelné, narativ se stále opakuje. Máme příšernou historii,” odpověděl režisér na otázku, co by chtěl, aby si z filmu diváci vzali.
