Po zákazu filmů 322 a Obrazy starého sveta nalezl Hanák další ideologicky nepoznamenanou enklávu života v prostředí romské osady. Zdánlivě tak vyšel vstříc okatému zájmu režimu o integraci Romů do společnosti. Ve skutečnosti realistickým pohledem na život Romů a na jejich vztahy s „bílými“, stejně jako celým vyzněním filmu, popřel jednoduché asimilační teorie. Poukázal na hluboké kulturní odlišnosti obou světů a zároveň na touhu po lásce, štěstí a harmonii jako na společný rys lidí jakékoli barvy a rasy. Páteř impresionisticky vyprávěného a poeticky prosluněného příběhu tvoří milostné sbližování pošťáka Jakuba s romskou dívkou Jolankou, které z nepochopení, předpojatosti, ale i z oprávněných obav zpochybňují rodiče i známí z obou stran. Teprve když si Jakub s Jolankou své štěstí prosadí a začnou spolu bydlet, ukáže se, že determinace prostředím i povahami vzešlými z odporu k němu jsou paradoxně tou pravou překážkou soužití. Jejich láska se nezavrší, oba však ze vztahu odcházejí obohaceni o poznání, které formuluje Jakubův bonvivánský strýc, že „každý deň sa treba narodiť“. Tedy že člověk nikdy nesmí rezignovat, že má znovu a znovu hledat důvody k radosti, že po každém pádu se má snažit znovu vzlétnout. Zvláště tento poslední životní postoj je celým filmem mnohonásobně tematizován a metaforizován: bdělým sněním obou zamilovaných, jejich imaginací, touhou vzlétnout k obloze, odletět pryč jako tažní ptáci. Zároveň tu však působí čas jako memento mori a paralely života mladých a starých jako připomínka věčného generačního koloběhu.