Narodila jsem se na Novém Zélandu a nyní žiji v Berlíně. Již deset let se živím jako novinářka a filmová dramaturgyně, ale než jsem se dostala do filmové branže, vyučovala jsem jazyky. Mým prvním řádným učitelským působištěm byla v roce 2001 Praha. Bylo to ještě v době, kdy vlastnit notebook bylo spíše vzácností, a tak jsem často navštěvovala promítací místnost v malé ošuntělé půjčovně videokazet v Dlouhé ulici a sledovala jsem tam staré filmy. Jedno zimní odpoledne jsem tam viděla Tarkovského Zrcadlo a nalezla jsem v něm nejintuitivnější a nejpoetičtější pasáže, které kdy byly natočeny – jako například ženu vznášející se nad postelí v místnosti, do níž se valí voda. Zdrcující archivní záběry na vojáky Rudé armády, prodírající se nekonečným bahnem, zařazují tento příběh, utkaný z jemného přediva dětských vzpomínek a snů, do širšího kontextu historie Ruska. Upřímná duchovní síla již mohla vyjít z módy, ale Tarkovského oddanost vlastní umělecké vizi – přes překážky, které mu kladl do cesty stát – se opírá právě o onen druh integrity, jejž kinematografie nesmí nikdy ztratit.