Režie: Víctor Erice
Španělsko, 1973, 97 min

Moje láska k filmu Duch úlu se od prvního ročníku na univerzitě v Johannesburgu, kdy mi ho můj filmem posedlý učitel španělštiny pustil na VHS, nezměnila. Blyštivé, jantarovým světlem prozářené mistrovské dílo Víctora Ericeho patří mezi nejpoetičtější filmové studie o dětské imaginaci a o tom, jak se vytváří a jak nás naopak navěky formuje. Představit tento film v Karlových Varech je jako sdílet s někým svůj vysněný prostor.

Guy Lodge

Režie: Krzysztof Kieślowski
Polsko, 1987, 85 min

Proč Krzysztof Kieślowski? Protože mi strašně schází. Byl jedinečným umělcem, jenž nám toho tolik odhalil nejen o světě, ale i o nás samotných. Vybrala jsem Krátký film o zabíjení, jenž by se dal shrnout do jedné věty – dvacetiletý muž zavraždí taxikáře, je usvědčen a pověšen. Je to příběh o světě, v němž je zlo všudypřítomné. Proto je třeba si tento film ještě více připomínat. Jako silné varování. 

Barbara Hollender

Režie: Randal Kleiser
USA, 1980, 104 min

Film, který jsem si vybral, je Modrá laguna. Už ani nespočítám, kolikrát jsem ji viděl (i když ve většině případů to bylo ještě na střední škole). Co mě přivádí k tomu, abych se k filmu vrátil, není jen jeho romantická vize pozemského ráje, ale také jeho metafora, pomocí níž se mladí lidé učí o lásce a zažívají ji bez jakýchkoli pravidel či omezení ze strany společnosti. Je to film naivní a čistý – což v kinematografii nebývá obvyklé.

Boyd van Hoeij

Režie: John Ford
USA, 1956, 114 min

Když mi bylo pouhých 15 let, zamiloval jsem se do klasických hollywoodských filmů. Většina z těch, které „odborníci“ označovali za skvělé, mě také zasáhla. Kromě jednoho. Fordův film mi připadal pomalý a zmatený a hlavní postava mne odpuzovala. Přečetl jsem ale všechno, co se dalo, sledoval jsem film znovu a znovu a Stopaře jsem si zamiloval. Dnes jsem toho názoru, že je to nádherné, mnohovrstevné a silné dílo, jemuž se v americké kinematografii přiblížil jen málokterý film.

Scott Feinberg

Režie: Dušan Makavejev
Jugoslávie, Německo, 1971, 84 min

Kolem roku 1971 jsme šli po Oxford Street a minuli jsme kino Academy Cinema. Promítali tam cosi pod titulem Mystéria organismu. Vešli jsme dovnitř a otevřela se nám nová dimenze filmu. Režisér propojil dokument, archivní záběry a čistou fikci a svěžím, drzým a radostně radikálním způsobem se pustil do odhalování teorií Wilhelma Reicha o sexuálních energiích. Neexistuje lepší důkaz toho, že filmy nejsou jen o vyprávění příběhů, ale mohou sahat za jeho hranice.

Dan Fainaru, Edna Fainaru

Režie: Andrey Tarkovsky
SSSR, 1975, 108 min

Mým prvním řádným učitelským působištěm byla v roce 2001 Praha. Často jsem navštěvovala promítací místnost v malé ošuntělé půjčovně videokazet v Dlouhé ulici a sledovala jsem tam staré filmy. Jedno zimní odpoledne jsem tam viděla Tarkovského Zrcadlo a nalezla jsem v něm nejintuitivnější a nejpoetičtější pasáže, které kdy byly natočeny. Upřímná duchovní síla již mohla vyjít z módy, ale Tarkovského oddanost vlastní umělecké vizi se opírá právě o onen druh integrity, jejž kinematografie nesmí nikdy ztratit.

Carmen Gray