30 let Evropské filmové akademie
Sekce 52. ročníku
- Hlavní soutěž
- Hlavní program - mimo soutěž
- Soutěž Na východ od Západu
- Soutěž dokumentárních filmů
- Zvláštní uvedení
- Horizonty
- Jiný pohled
- Imagina
- První podání
- Mentor prvního podání: Denis Côté
- Dny kritiků Variety
- Půlnoční filmy
- České filmy 2016–2017
-
Pocta Kendžimu Mizogučimu
-
30 let Evropské filmové akademie
- Lidé odvedle
- Šest blízkých setkání
- Návraty k pramenům
- Festival krátkých filmů Praha uvádí
Tři desetiletí Evropské filmové akademie
Více
Už od počátku osmdesátých let minulého století se množily hlasy, že by v Evropě měla být vytvořena podobná instituce, jako je Americká filmová akademie, udělující prestižní Oscary, mezi nimiž mají díla vynikajících evropských tvůrců vyhrazené převážně místo v kategorii „neanglicky mluvených filmů“. Volání po vytvoření platformy pro oceňování filmů vznikajících na evropském kontinentu, tedy jakési evropské obdoby věhlasných Oscarů, vyústilo v roce 1988 v setkání skupiny nejvýznamnějších evropských tvůrců v tehdejším Západním Berlíně. Výsledkem bylo založení Společnosti evropských filmařů, záhy přejmenované na Evropskou filmovou akademii, a slavnostní vyhlášení prvních cen pro nejlepší evropské filmy v listopadu 1988. Pro cenu za nejlepší evropský film, nazývanou až do roku 1997 Felix, si z Polské lidové republiky přijel Krzysztof Kieślowski za Krátký film o zabíjení, o další ceny se podělili Wim Wenders za Nebe nad Berlínem, Louis Malle za Na shledanou, chlapci, Sergej Paradžanov za Ašik-Kerib a Bernardo Bertolucci za Posledního císaře. Cenu pro nejlepší herečku převzala Carmen Maura za Almodóvarovy Ženy na pokraji nervového zhroucení a nejlepším hercem byl prohlášen Max von Sydow za Pelleho Dobyvatele.
Skupina zakládajících čtyřiceti osobností se rychle rozrůstala a rozšiřovala se i aktivita Evropské filmové akademie. Dnes už má EFA víc než 3 000 členů nejen z řad tvůrčích profesí, ale i z různých oborů filmového průmyslu, které sdružuje společný cíl šíření evropské filmové kultury. Vedle pravidelného slavnostního udílení cen za evropský film pořádá Evropská filmová akademie konference, semináře i přednášky význačných osobností, jejichž smyslem je budovat most mezi tvorbou a průmyslem. Sídlo Evropské filmové akademie zůstává v Berlíně, kde vznikala, v jejím čele převzal úřad prezidenta po Ingmaru Bergmanovi v roce 1996 Wim Wenders, zatímco do funkcí předsedů byly zvoleny další osobnosti evropského filmu – britský producent Nik Powell, francouzský producent Humbert Balsan, jehož po jeho předčasné smrti vystřídal Yves Marmion, rovněž producent z Francie. Současnou předsedkyní je polská režisérka Agnieszka Hollandová.
Činnost Evropské filmové akademie vrcholí každý rok slavnostním vyhlášením cen evropských filmů. V současné době se v kategorii hraného filmu udílí cena za nejlepší film, ceny za režii, za scénář, za kameru, za hudbu a za scénografii, cena za mužský i ženský herecký výkon, dále cena za nejlepší celovečerní dokument, cena za krátký film, Cena diváků a Cena poroty mladých diváků. Letos v prosinci budou ceny EFA slavnostně předány v Berlíně, kde se vyhlašují každý druhý rok. Mimo Berlín se jako hostitelská města „evropských Oscarů“ už vystřídaly Londýn, Glasgow, Paříž, Řím, Barcelona, Varšava, Kodaň, Valetta, Tallinn, Riga, Vratislav. Všechna slavnostní vyhlášení jsou opravdovým svátkem evropských filmařů, směle zasluhujícím srovnání s leskem slavností Oscarů či Zlatých glóbů jak organizací, tak účastí režisérských a hereckých osobností. Cíl šířit povědomí o evropské filmové kultuře se nesporně Evropské filmové akademii daří plnit: nejeden z filmů, které zvítězily v hlasování o cenách, získal světovou popularitu a zájem distributorů a publika díky ceně Evropské filmové akademie. Jsou mezi nimi díla jako Krajina v mlze (r. Theo Angelopoulos, Nejlepší film 1989), některé filmy Larse von Triera či Michaela Hanekeho nebo Pedra Almodóvara, ale například také francouzský film Amélie z Montmartru (r. Jean-Pierre Jeunet), který v roce 2001, kdy byl oceněn jako nejlepší evropský film, získal Křišťálový glóbus na 36. MFF Karlovy Vary.
Letošní, 52. MFF Karlovy Vary oslaví třicáté výročí založení Evropské filmové akademie uvedením několika filmů, které byly zpočátku vyznamenány jejími cenami a které získaly i další významná ocenění na nejdůležitějších světových festivalech. Diváci budou mít možnost setkat se s jejich tvůrci a některými z jejich představitelů.
Eva Zaoralová
-
Sakra, kluku!
Oh Boy /
Oh Boy
Režie: Jan-Ole Gerster
Německo, 2012, 88 min
Zkušenosti sbírá mladý Niko jako na běžícím páse, ale jako by nevěděl, jak s nimi naložit. Chtěl by být sám anebo alespoň mlčet, ale někdo se ho pořád na něco ptá. A tak zatímco okolo tepe současný Berlín, zápasí mladík se svou bezstarostností. Protože takhle by jeho cesta mohla až příliš brzy skončit.
-
Sladkých šestnáct let
Sweet Sixteen /
Sweet Sixteen
Režie: Ken Loach
Velká Británie, Německo, Španělsko, 2002, 106 min
Dospívající Liam, kterého touha po rodině a lepším životě zavede na cestu zločinu, je vyhrocenou obdobou hrdiny většiny Loachových filmů, jimiž poukazuje na zhoubné důsledky chudoby a nezájmu společnosti o sociálně slabé. Paul Laverty, od spolupráce na tomto filmu stálý režisérův scenárista, získal v roce 2002 v Cannes cenu za nejlepší scénář.
-
Země a svoboda
Land and Freedom /
Land and Freedom
Režie: Ken Loach
Velká Británie, Španělsko, Německo, Itálie, Francie, 1995, 110 min
Ken Loach si vždycky volí nepohodlné cesty a poctivě se snaží co nejvíce přiblížit pravdivému poznání. Jeho pohled na krvavý konflikt republikánů s frankisty má daleko k tradiční a zjednodušující představě o občanské válce ve Španělsku a jeho hrdina, mladý britský komunista David, bojující jako dobrovolník na straně republikánů, přijde o mnohé iluze.
-
Ženy na pokraji nervového zhroucení
Women on the Verge of a Nervous Breakdown /
Mujeres al borde de un ataque de nervios
Režie: Pedro Almodóvar
Španělsko, 1988, 88 min
Spojnici mezi absurdními situacemi a vhledy do bizarních osudů četných postav obstarává hrdinka Pepa, která usilovně shání svého přelétavého milence. Film se úspěšně vydává za ztřeštěnou komedii, ale ženy ve filmu spojuje i něco jiného – citové strádání a osamělost.