Henrikas Šablevičius natočil tento film na rozloučenou s pomalou úzkokolejnou tratí, připomínající idylické období nezávislé Litvy. Původně byl příběh vyprávěn pouze pomocí němých obrazů, ale při schvalovací projekci bylo režisérovi řečeno, že má přidat mluvený komentář. Kritika zněla, že „ústřední postavou dokumentu nemůže být železnice“, a tak byl přidán „lidský hrdina“, železničář Povilas. I přes tyto zásahy zůstává Trať přes mlžné louky zářným příkladem litevského poetického dokumentárního filmu, a to především díky jedinečnému filmovému jazyku a vizuálním alegoriím vypovídajícím o těsném poutu k minulosti, jež se architekti „nového života“ snaží přerušit.