Filmy Henrikase Šablevičiuse z 80. a 90. let 20. století se výrazně liší od jeho raných děl. Obsahují méně rozpoznatelné poetiky a vizuálních metafor, jsou delší a zachycují dokumentaristovy cesty a němá pozorování toho, co se mu děje před očima a kamerou. Nicméně stále ho zajímají rodinné příběhy, lidé, jejich vnitřní svět a zkušenosti, a to vše v době, kdy glasnosť a následná litevská nezávislost na SSSR umožňují zabývat se dříve zakázanými tématy, jakými jsou smrt, poválečná rezistence a – jak je tomu v Byli jsme na vlastním poli – škody napáchané sovětskou okupací a prostá touha po domově.