V jedné z nejvýmluvnějších scén filmu Západní Bejrút Ziada Doueiriho se jeden z jeho hlavních hrdinů, hlava rodiny Riad, pokouší uklidnit svého syna a manželku během nečekané erupce násilí na počátku konfliktu, který postupně přeroste v libanonskou občanskou válku (1975–1990). Riad jim vysvětluje, že jde o konflikt mezi Palestinci a Izraelci, který s nimi nemá nic společného. Jak se Bejrút rozděluje na křesťanský východ a muslimský západ a sektářství pozvolna brutálně pustoší zemi a jak se Libanon stává stínem toho, čím kdysi býval, veškeré předsudky, představy, dojmy i vzpomínky na „Perlu Blízkého východu“ se rozplývají a vrhají stín na místo a lidi, kteří po desetiletí žili v sebeklamu.

Hlavním tématem libanonských filmů, které vznikly po skončení občanské války, je konfrontace. Jde o sérii různorodých záznamů, jež usilují o zachování vzpomínky na epochu, v níž civilizace a lidství selhaly. Jsou to odvážné a upřímné snímky, které dokázaly něco, co se žádným jiným arabským filmům nepodařilo: přehodnotit svou vlastní temnou minulost a neohroženě čelit nejisté přítomnosti.

Libanon se může pyšnit jednou z nejstarších kinematografií Blízkého východu: první libanonský snímek, celovečerní němý film Mughammarat Elias Mabruk v režii Jordana Piduttiho, byl uveden do kin v roce 1930. Francouzská vláda a následná druhá světová válka zamezily rozvoji filmového průmyslu a umožnily tak Egyptu, aby vybudoval největší filmové odvětví v regionu. Vzestup libanonského filmu na vrchol nastal teprve v 50. letech 20. století, s příchodem první generace libanonských filmařů, jako byli Georges Kahi, Mohammed Selmane a Georges Nasser, jenž se zapsal do dějin snímkem Ila Ayn (1957), prvním libanonským filmem zařazeným do soutěže v Cannes.

Znárodnění egyptského filmu na počátku 60. let 20. století přinutilo zástupy egyptských tvůrců, jako byli Youssef Chahine a Henry Barakat, přesídlit do Bejrútu. Díky tomu se zde zrodil filmový průmysl, který ve své době konkuroval Egyptu. Hranice se posunuly v 70. letech, kdy se Libanon stal těžištěm liberalismu v arabském světě. Kultovní snímky žánru sexploitation, Sayedat al akmar al sawdaa (1971) a Zi’ab la ta’kol al lahm (1973) v režii Samira A. Khouriho, se staly apoteózou éry, ve které je dovoleno vše. V této době sice vznikla i řada dokumentů zabývajících se palestinskou otázkou, například od Rafica Hajjara a Samira Nasriho, ale byly to pouhé dovětky k populární kultuře, která se vyznačovala nespoutaností a hédonismem.

Záběry, které během více než dvacetileté éry vznikly, představují bezstarostnou a liberální zemi, jež staví na odiv své volnomyšlenkářství, podmanivou krajinu a množství peněz. Nesmírně populární folklórní muzikály bratří Rahbaniů spolu s komediemi Mohameda Selmaneho se staly součástí národní povahy tisíců Libanonců, kteří si stejně jako Riad z filmu Západní Bejrút odmítali připustit pochmurnou realitu národa na pokraji sebedestrukce.

Když v roce 1975 začala běsnit libanonská občanská válka, zdejší filmový průmysl se brzy zhroutil. V důsledku války povstala nová generace filmařů, kteří začali dlouhotrvající konflikt dokumentovat. Téměř přes noc prodělala libanonská filmová kultura změnu k lepšímu. Bezstarostné rapsodie z minulosti zmizely a nahradila je syrová a tísnivá dramata, pokoušející se objasnit chaos, který jako by neměl konce. Snímek Rafica Hajjara Al Malja (1980) byl první celovečerní film zabývající se občanskou válkou. Krátce poté přišli se svými snímky i další režiséři: Borhane Alaouié (Beyroutou el lika, 1981), Heiny Srour (Leila wa al ziap, 1984), Jocelyn Saabová (Adolescente, sucre d’amour, 1984), a nejpozoruhodnější z této skupiny, Maroun Bagdadi (Houroub saghira, 1982).

Již zesnulý Bagdadi, žák Francise Forda Coppoly, byl prvním libanonským filmařem, kterému se dostalo mezinárodního uznání. Jeho vrcholný snímek Mimo život z roku 1991 získal ve stejném roce Cenu poroty na festivalu v Cannes. Pronikavý záznam únosu a mučení francouzského fotografa libanonskými milicemi v Bejrútu se natáčel na sklonku občanské války a dovršuje Bagdadiho studii války a maskulinity. Zatímco film Little Wars odhaluje společnost, jež se pokouší přizpůsobit nestálé a poněkud nepochopitelné situaci, Mimo život popisuje národ propadající se do šílenství. Je to děsivý, apokalyptický pohled na místo, odkud není vykoupení a kde muži bojují jen pro boj samotný. Přestože se Bagdadi nezabývá postkoloniálními vztahy mezi Francií a Libanonem, podává velmi rafinovaný komentář k podstatě novinářství a jeho sporné úloze v dobách konfliktu.

Snímek Mimo život symbolizoval počátek libanonské poválečné kinematografie. Tu i nadále definuje konflikt, jenž si vyžádal tisícovky obětí a vyhnal tisíce lidí z jejich domovů. Přestože se mladí filmaři a umělci potýkali s absencí lokálních finančních prostředků, moderní technologie jim umožnila, aby představili svůj pohled na nedávno ukončenou válku. Začala vznikat řada dokumentárních filmů a videoartu, zatímco zahraniční granty (i přes určitá omezení) přispěly k oživení produkce.

Výsledné filmy se lišily svým hlediskem i narativními postupy; od destruktivního filmu Jocelyne Saabové Kanya ya ma kan, Beyrouth (1995), provokativní sondy do mytické, filmem kultivované kolektivní paměti Libanonu, až po snímek Danielle Arbidové Maarek hob (2004), příběh o dospívání, zabývající se třídním napětím během války.

Řada tvůrců se ve svých filmech otevřeně zabývala sektářstvím, například Jean-Claude Codsi ve snímku An al awan (1994), Jean Khalil Chamoun ve filmu Taif Al-Madina (2000) a Randa Chahal Sabagová ve filmu Mutahaddirat (1999).

A pak je tu Doueiriho debut Západní Bejrút, komerčně úspěšné komediální drama, jež vzalo arabská kina útokem. Na rozdíl od svých předchůdců mluví Doueiri o válce lehčím tónem, aniž by však zastíral přítomnost sektářství, které ovládlo zemi téměř ze dne na den. Doueiri se soustřeďuje na každodenní problémy a puntičkářsky oživuje detaily (hudbu, módu a populární kulturu) 70. let. Co Doueiriho snímek odlišuje od předchozích, ale i následujících filmů, to je nejen prvotřídní produkce, ale také vypointovaný humor, když příběh s dávkou absurdity dokládá nelogičnost sektářství. Tři mladí hrdinové snímku, dva muslimové a jedna křesťanka, uvázli v muslimském západním Bejrútu. Jejich láska k filmu má neústupného a zároveň bezstarostného ducha Libanonu, který své obyvatele dokázal přenést přes dlouholetý konflikt.

Západní Bejrút je dosud jedním z umělecky a komerčně nejúspěšnějších libanonských snímků vůbec. Byl to také první libanonský film, který se dočkal distribuce v amerických kinech.

Téměř celé desetiletí vévodil Západní Bejrút žebříčku kasovních trháků v Libanonu. Spolu s návratem stability se v zemi objevila řada nových médií a v polovině první dekády nového tisíciletí se Libanon stal oficiálně nejvyhledávanějším místem v arabském světě pro filmovou produkci. Nejvýznačnější filmařkou, která se zrodila na této scéně, je Nadine Labakiová, vynikající režisérka hudebních klipů. Právě ona definitivně sesadila Západní Bejrút z trůnu a stala se komerčně nejúspěšnější libanonskou filmařkou nového století.

Její dva celovečerní filmy, Sukkar banat (2007) a A co teď? (2011), mají výrazný styl, který se vyznačuje křiklavými barvami, veselou atmosférou, decentním humorem a především výraznými ženskými postavami. Oba filmy překonaly místní rekordy v tržbách, viděly je tisíce lidí po celém světě a získaly řadu ocenění na festivalech v Cannes, San Sebastiánu a Torontu.

A co teď ?, vítěz Ceny diváků z Toronta 2011, pojednává o občanské válce s notnou dávkou fantazie. Příběh je zasazen do fiktivní krajiny, které vládnou zbrklí muži, neustále vyvolávající vzájemné krvavé střety. Lidový humor a chytlavé hudební výstupy však zastíní utrpení truchlících matek, které touto tragédií trpí nejvíc.

Řada filmařů před Labakiovou, kteří koketovali s mainstreamovou produkcí, dostala své snímky za hranice kulturních center a festivalových sálů i do multiplexů. Z této skupiny stojí za zmínku především Philippe Aractingi, který zabodoval s hudebním dramatem Bosta z roku 2005, s Labakiovou v jedné z hlavních rolí. V roce 2007 přeřadil Aractingi na jiný žánr se snímkem Pod palbou. Jde o jeden z mála celovečerních filmů zabývajících se konfliktem z roku 2006. Film byl natočen ve vybombardovaných lokacích bezprostředně po izraelském útoku a mísí se v něm realita a fikce. K zachycení devastujícího dopadu nové války, na kterou Libanon nebyl připraven, využívá Aractingi vedle osvědčených jmen také neherce. Režisér nezaujímá vyhraněný politický postoj ani neodsuzuje konkrétní viníky. Místo toho nabízí niterný, emocionální zážitek, jenž odsuzuje smrt a destrukci, které válka přináší.

Hlavním tématem poválečné kinematografie bylo i nadále sektářství, avšak ke konci druhé dekády nového tisíciletí se čím dál víc filmařů začalo zabývat současnou situací Libanonu. Významnými představiteli této skupiny jsou Joana Hádjithomasová a Khalil Joreige, všestranný pár, který se zpravidla alternuje mezi dokumentem, videoartem a hraným filmem. Průlom v jejich tvorbě představuje film Úžasný den (2005), náladový, kontemplativní snímek reflektující drtivý pocit znepokojení, který prosakuje současným Libanonem. V temném příběhu plném náznaků se jako hrozba vznáší stín občanské války, který brání lidem žít obyčejný, klidný život. Nové, barevné fasády, ztělesňující ekonomický rozmach a následnou gentrifikaci společnosti, stojí na mrtvolách válečných obětí a marně se snaží zamaskovat temnou, všudypřítomnou minulost. Pocit ztráty, který charakterizuje narušené vztahy v příběhu, je pro rozpolcenou generaci, zápolící se svou nejasnou identitou, typický.

Stejný pocit ztráty charakterizuje také film e muet (2013) od Corine Shawiové, intimní dokument zaměřený na milostné životy dvou dvacetiletých žen žijících v Bejrútu. V sérii nebývale upřímných výpovědí obě ženy obnažují svá nitra a popisují svoje obavy, zklamání, zmatek a smutky. Shawiová doprovází své přítelkyně na jejich cestě k sebeurčení a její kamera je spíše soucitná než zkoumající. Snímek zcela postrádá národnostní či genderové hledisko a místo toho nabízí obraz Libanonu, který je na mezinárodní scéně málokdy k vidění.

Jak se hrané filmy postupně odklánějí od tématu občanské války, do popředí se začínají dostávat dokumenty. Řada z nich, jako například 12 Angry Lebanese (2009) Zeiny Daccacheové, Sector Zero (2011) Nadima Mishlawiho a Marcedes (2011) Hadyho Zaccaka, se zabývá různými aspekty válečného odkazu. Nejlepším příspěvkem z této skupiny jsou Probdělé noci (2012) od Eliane Rahebové, jeden z nejucelenějších dokumentů o občanské válce, které doposud vznikly. Rahebová otevírá válečné rány a odkrývá přetrvávající nevraživost, vnitřní muka a pokrytectví společnosti, která doposud nepohřbila své mrtvé. S nevšední přesností odhaluje politické a klanové motivy, které rozdmýchaly válečný konflikt, a dokazuje, že kořeny sektářství sahají do doby před rokem 1975. Svého protagonistu, bývalého důstojníka zpravodajské služby milicí Assaada Chaftariho, nesoudí, zároveň mu však nedokáže jeho ohavné činy odpustit. Ukazuje se, že představy o odpuštění a usmíření jsou nereálné – jde o vybroušené nástroje politiků, kteří směrují zemi pryč od krvavé minulosti, aniž by rodinám obětí poskytli spravedlnost, bez které tuto kapitolu nemohou uzavřít.

Poválečná filmová krajina v Libanonu se značně rozšířila a zahrnuje velké množství filmů, od otevřeně komerčních, jako jsou Taxi Ballad (2011) Daniela Josepha a Habbet Loulou (2013) od Layal M. Rajhaové, po striktně experimentální, jako Birds of September (2013) Sarah Francisové a Twenty-Eight Nights and a Poem (2015) od Akrama Zaatariho. Dotýkají se rozmanitých témat, jako je pozastavený mužský vývoj, třídní rozdíly nebo ženská podřízenost.

Následkem trvalé hrozby dalšího konfliktu mezi Izraelem a Hizballáhem, přílivu syrských uprchlíků a celkové atmosféry neklidu, kterou přináší hrozba IS, balancuje Libanon na hraně, bojuje s duchy minulosti a má strach z nejisté budoucnosti.

Všechny tyto obavy skvěle vystihuje film Údolí (2014), zatím poslední úspěch režijního veterána Ghassana Salhaba, jehož Ashbah Beyrouth z roku 1998 patří ke klíčovým filmům o občanské válce. Salhabovy filmy vykreslují v prvé řadě existenciální dilemata jednotlivců v nejistém prostředí. Takovým filmem je i Údolí, thriller o hledání identity, kmenovém systému a násilí, které číhá za zdánlivě klidnou fasádou poválečného Libanonu. Salhab evokuje horskou topografii Libanonu pomocí tajuplné a úzkostné atmosféry a vytváří stručnou impresionistickou alegorii místa, rozvráceného hrozícím pocitem zkázy.

Přízrak občanské války bude možná sužovat Libanon navěky, avšak díky odhodlání čelit protivenství a nabízet svému národu zrcadlo, ve kterém může upřímně nahlédnout sám sebe, a také uznání morální povinnosti stále si připomínat svou minulost jako by libanonští filmaři konečně nastoupili potřebnou cestu k regeneraci.

Joseph Fahim, filmový kritik