V těchto dnech uplyne přesně čtvrt století od okamžiku, kdy se na plátnech kin karlovarského festivalu ve strhujícím dramatu Záře zaskvěl Geoffrey Rush coby geniální klavírista David Helfgott, jehož osobnost a osobitost atakovala zažité, konvenční představy o tzv. normálnosti chování. Pro českého diváka to bylo pravděpodobně první, kinematografickým dílem zprostředkované setkání s tehdy už uznávanou osobností australské divadelní scény, která se do dobývání světa filmu pustila s nonšalancí jí vlastní ne dříve než po čtyřicítce.

Že šlo o začátek mise více než pamětihodný, dokládá řada ocenění, které Geoffreymu Rushovi výkon ve filmu Scotta Hickse vynesl, vrcholící cenou BAFTA, Zlatým glóbem a Oscarem za nejlepší mužský herecký výkon v hlavní roli. Dnes je obdivovaný emisar australského divadla a filmu s desítkami trofejí a třemi dalšími nominacemi na cenu  Akademie pevně usazen v globálním povědomí jako fenomenálně všestranný herec, který dokáže uchvacujícím způsobem vyjádřit mnohdy překvapivé vnitřní protiklady postav, jež ztělesňuje.

Náročnost podobných výzev podtrhuje fakt, že v mnohem více případech, než je tomu u Rushových kolegů, se jedná o persony, které skutečně existovaly. Lionel Logue, řečový terapeut, který pomohl králi Jiřímu VI. úspěšně se popasovat s koktavostí (Králova řeč), revolucionář Lev Trockij (Frida), šlechtic a kontroverzní spisovatel (Quills – Perem markýze de Sade), jeden z nejmilovanějších komiků minulého století (Život a smrt Petera Sellerse), sochař a malíř Alberto Giacometti (Finální portrét) nebo Albert Einstein (Génius). A zřejmě v blízké budoucnosti se dočkáme jeho ztělesnění legendárního Groucho Marxe.

Zobecňování jsou vždy ošidná, zejména pokud se týkají tak originálního hereckého zjevu. Ovšem snímky dobové a kostýmní, jejichž příběhy jsou zasazené do světů nevšedních, představují zcela zřejmě výzvu, ke které se Geoffrey Rush rád a s gustem vrací. Zamilovaný Shakespeare, Královna Alžběta, Bídníci nebo Piráti z Karibiku. Žádný kostým mu není cizí, jeho elegantně univerzální a v pravém slova smyslu podmanivý herecký výraz lze bez nadsázky označit za nadčasový.

O Geoffreym Rushovi kdysi jeden jeho krajan poznamenal, že divadlo je mu domovem, zatímco svět filmu představuje zahraniční destinaci, do které cestuje s vízem, aby se pak ale pokaždé na divadelní prkna vrátil. Jeho rodná země si těchto návratů dlouhodobě váží, dvěma z mnoha příkladů budiž fakta, že se Rush stal v roce 2011 prvním prezidentem domácích výročních cen a za přínos umění získal o rok později prestižní titul Australan roku.

Karel Och