Na filmech je úžasné i to, že se s nimi podíváte do prostředí, kam byste se normálně nedostali. Třeba do pohřebního ústavu na Filipínách. Právě jeden takový vede věčně podrážděná Sonya, hlavní hrdinka snímku Dweina Baltazara Óda na nicotu, který letos bojuje v Hlavní soutěži.
Postarší Sonya už je zjevně hodně dlouho sama, komunikace s ostatními jí moc nejde, ať už se jedná o truchlící zákazníky, nebo místního pouličního prodavače jogurtů, v němž našla zalíbení. Ani s otcem, se kterým žije ve stejném domě, kde v suterénu skladuje mrtvoly, už skoro nepromluví. Pak ale Sonya řekne samotě ne, a když není nablízku nikdo, kdo by se s ní bavil, pustí se hrdinka do konverzace s jednou z mrtvol.
„Natáčení s Dwein Baltazar není nikdy fádní,“ říká režisérčin dvorní kameraman Neil Daza. „Sdílíme stejný přístup k filmování: experimentuj, improvizuj a cestou se uč nové věci.“ A na experimentování, hlavně u vizuální složky, která je tu výjimečná od prvního záběru, opravdu došlo. Tak například – děj sledujeme jakoby oknem rakve, které je v rozích zaoblené. Původně také tvůrci uvažovali natočit Ódu na nicotu černobíle. „K tomu jsem se ale stavěl dost rezervovaně. Ztrátou barvy vždycky přijdete o důležitý nástroj vyprávění vašeho příběhu,“ vzpomínal kameraman Daza.
