Evropskou premiéru slovenského filmu Nahoře nebe, v dolině já, který se poprvé představil na festivalu v Tokiu, doprovodila četná delegace, včetně ústředních náctiletých herců. Právě na ně směřoval první dotaz, zda pro ně bylo natáčení spíše práce, nebo zábava. „Zábava,” shodli se všichni jednohlasně, přičemž publikum pobavili svou údernou málomluvností. „Když se klukům nechtělo točit, musela jsem na ně křičet,” dodala s úsměvem režisérka Katarína Gramatová, načež producent Igor Engler připomenul: „Natáčeli jsme v září, klukům tedy stačilo připomenout, že škola volá a v tu chvíli začali hrát na Oscara.”
K námětu pocitového a křehkost mládí i důvěru v dospělé ohledávajícího snímku se Gramatová dostala náhodou, když navštívila vyobrazenou obec Utekáč. Tam viděla kluky hrajíí fotbal. Bylo jí jasné, že s nimi musí natočit film. Skamarádila se s nimi a jakkoliv kluci zprvu nevěřili, že skutečně budou točit film, štáb jim věnoval půl roku intenzivní práce a příprav, uplácel je pizzou a Kofolou. Gramatová s nimi nejprve natočila dokument Dom Strom (uvedený loni na KVIFF), aby si zvykli na kameru. Samotná vesnice pak natáčením ožila, všichni prý byli nápomocní. „Jedna z místních babiček nám upekla koláčky, lidé nám půjčovali domy na spaní i rekvizity,” popisuje producentka Julie Marková Žáčková.
„Seznámili jsme se i s místní věštkyní, která nás upokojila, že všechno dobře dopadne,” říká s humorem Gramatová, která je primárně střihačkou. „Tento film už jsem si ale stříhat sama nechtěla, oslovila jsem tak Aleše Valtra, který je režisér. Nechtěla jsem střihače. Seděli jsme vedle sebe, dávali si k jednotlivým scénám feedback a práci jsme si flexibilně přehazovali. Máme stejný vkus a skvěle to fungovalo.”
