Mallory fetuje, porodí syna, přestane s drogami, chce začít žít spořádaně: bez bytu, bez dobrého muže po boku, bez práce, která by ji uživila, bez synka, který prostě nemůže bydlet v odstaveném autě jako ona… Režisérka Helena Třeštíková už sice žije jiným dokumentem a tráví letní dny ve střižně, do Karlových Varů ovšem přijela s časosběrem Mallory mapujícím třináct let v životě jedné statečné a odhodlané ženy.
Proč jste si vybrala právě Mallory?
Bydlela v chráněném bydlení s ročním chlapečkem a padla mi do oka proto, že je nesmírně zajímavá, otevřená, autentická, někdy až sebevražedně upřímná. Nestydí se kamery a je úplně stejná před ní i mimo ni, nestylizuje se. To všechno jsou pro dokument vynikající vlastnosti. Nedokázala jsem Mallory po dokončení toho krátkého dokumentu přestat točit, i ve víru jiných projektů jsem si pořád říkala: Sakra, ta Mallory, musím se k ní vrátit! A od roku 2009, kdy se do projektu zapojila produkční společnost Negativ, jsme točili intenzivně až do letošního února.
Překvapilo vás, jak se to s Mallory nakonec vyvrbilo?
Z toho svého podnikání v časosběrných dokumentech jsem zvyklá na to, že věci se vyvíjejí vždycky dost jinak, než si představuju. U Mallory mě zasáhla obrovská komplikovanost jejího života – v roce 2002, když jsem ji točila poprvé, jsem si takové trable nedokázala představit. Jsem hrozně ráda, že to s ní dopadlo dobře, že její život má směr, že u ní došlo k jakémusi vzkříšení. U Katky jsem v to taky doufala…
Celý rozhovor Kateřiny Kadlecové najdete v dnešním vydání Festivalového deníku.
