Dopis

„Po Jezebel bych skočila třeba i do řeky Hudsonu, kdyby mi to přikázal. Tolik jsem věřila v jeho úsudek  režiséra,“ prohlásila Bette Davisová po své první spolupráci s Williamem Wylerem. Příležitost k dalšímu společnému filmu, tentokrát podle divadelní hry Williama Somerseta Maughama, se naskytla v roce 1940. Žena chladné mysli a umanutých emocí, manželka majitele gumovníkové plantáže, jež v prudkém hnutí uražené ješitnosti zavraždí svého tajného milence, se snaží vyhnout následkům svého činu, promyšleně spoléhajíc na konvence koloniálního světa. Její snahu o beztrestnost však ohrožuje jeden kompromitující důkaz – dopis zavražděnému. Na půdorysu kriminální zápletky Wyler otevřeně rozehrává tehdy ještě spíše nepřiznávaná témata: manželskou nevěru, skrytý emocionální život vdané ženy, partnerskou dominanci a podřízenost, postavení ženy v mužské společnosti, niternou živelnost skrývanou za fasádou konvencí či snobismus a rasové pokrytectví koloniálního společenství. Ovšem ani v případě tohoto snímku se režisér nevyhnul dopadu cenzury: oproti literární předloze, kde je trestem hrdinky „pouze“ duševní trýzeň, v kinematografické verzi musel nabýt jasného výrazu. Vedle divácké přízně však film získal také sedm oscarových nominací, a navíc jej proslavila jediná scéna. Wylerovi se podařilo dospět k této raritě hned v úvodním, sugestivním záběru, v němž se odehraje vražda, zároveň je dokonale zachyceno prostředí, atmosféra, zápletka i přesně naznačen charakter hlavní postavy.