Starý a nemocný pastýř si léčí dávivý kašel prachem, smeteným z podlahy kostela a rozpuštěným ve vodě. Kůzle narozené v jeho stádu se staví na nohy a začíná bojovat o své místo na světě. Vzrostlá jedle, kterou si přivlastnily lidské bytosti, klidně shlíží na střechy vesnických domků. Její majestátnost však vezme za své s příchodem dělníků, kteří ji rozřezanou použijí pro přípravu uhelného milíře. Člověk, zvíře, vegetace a prach jsou čtyřmi protagonisty příběhů spojených do kruhu v jednom z nejpozoruhodnějších snímků letošního canneského festivalu. Obrazové vyprávění na pomezí hraného a dokumentárního filmu, prosté dialogů, plyne stejně poklidně jako život v kalábrijské vesnici, kde se odehrává. V uchvacující poetické vizi věčně se opakujícího životního cyklu hledá Frammartino způsob, jak zachytit esenci skrytou pod povrchem bytostí, věcí a veškerého dění. Ermanno Olmi či Robert Bresson rezonují v díle režiséra, jenž dodává, že svým vyprávěním chtěl „vrátit důstojnost věcem, které obvykle zůstávají v pozadí".