Stejně jako v případě předchozího snímku Mlčení moře i zde se Jean-Pierre Melville pokusil ukázat, jak morální kodex postav ovlivňuje jejich pohled, jak jsou zaslepené nebo jak se vyvíjejí. Děj opět vychází z literární předlohy, kterou byl stejnojmenný román Jeana Cocteaua, publikovaný v roce 1929. Příběh sourozenců Elisabethy a Paula je analýzou erotických vztahů založených na incestní i homosexuální náklonnosti zároveň. Děj hraničí až s absurdním divadlem, když se hlavní hrdinové izolují od vnějšího světa v excentrické atmosféře bizarních her a vzájemného předstírání, což vede k intrikám a tragickému vyústění. Jean Cocteau údajně odmítal tento svůj román zfilmovat, ale nakonec si pro jeho adaptaci vybral Jeana-Pierra Melvilla. Jejich vztah během natáčení prošel těžkou zkouškou, protože režisér si nenechal do ničeho mluvit, zatímco Cocteau měl potřebu neustále radit. Nakonec mu Melville dovolil natočit asi osm záběrů (jde o scénu na pláži, kdy si strýc kupuje slamák). Tak se Cocteau díky šťastné shodě okolností stal alespoň částečně režisérem filmové verze vlastního románu. Navíc tento všestranný umělec propůjčil hlas vypravěči a zvuk vlastního srdce zase Paulovi. Román byl modernizován prostřednictvím kostýmů, které měly příběhu dodat univerzální význam. Melville se tentokrát mnohem více odchyluje od literární předlohy, což je způsobeno snahou o nadčasové vyznění filmu. Také je využito poměrně sofistikovaných pohybů kamery k vyjádření duševních stavů obou hrdinů.