Hrdina portrétu Astika si je dobře vědom, že ho většinová společnost nemůže nikdy pochopit. Nyní ho ale nutí opustit místo, s nímž je v podstatě srostlý a chová k němu takovou úctu, že do některých koutů ani nezachází. Nebude tak moci dále pozorovat jeho přirozený vývoj, který se měl odehrát ve znamení postupujícího sloučení s bující přírodou. Posmutnělý portrét shodně sleduje jak hrdinu, který se svým životem vzpouzí konvenčním očekáváním, tak místo, které obývá a které tuto nenucenou vzpouru ztělesňuje.