Země a popel

Starý Dastagir s malým vnukem Jasinem slézají uprostřed vyprahlé krajiny Afghánistánu z nákladního vozu a vydávají se dále pěšky prašnou cestou. Dojdou až k mostu, který vede přes vyschlé říční koryto. Cesta pokračuje dál pouští ke vzdálenému dolu, kde má pracovat Jasinův otec. Stařec se snaží zjistit, kdy kolem projíždí nákladní auto, jež by ho tam s vnukem dovezlo. Chce synovi sdělit, že jeho vesnice byla zničena bombami a že přežil jen on a malý Jasin. Hodiny míjejí, vyčerpaný stařec si ve svém žalu nedokáže poradit, v myšlenkách je stále v oné hrozné noci, kdy zahynuli všichni z jeho rodiny a malý Jasin ohluchl. Má strach, že strašná zpráva vyvolá v synovi spravedlivý hněv a touhu po pomstě, a tak částečně i podvědomě setkání s ním oddaluje. Své obavy sděluje lidem, které postupně potkávají: strážci mostu, laskavému majiteli krámku před mostem, tajemné zahalené ženě, jež také čeká – všichni jsou oběťmi války, jež kdesi  mimo obraz pokračuje.
Tvůrce situoval  film natočený podle vlastního románu  na silnici spojující severní Afghánistán s Kábulem, která vede nesmírně fotogenickou krajinou zvlněné pouště mezi horami. Čas, kdy se starcovo putování za synem odehrává, není blíže určen a vyprávění má spíš charakter podobenství o zoufalství z ničivé ztráty a o potřebě a schopnosti lidského ducha čelit hrůzám války. Představitele našel režisér mezi místními obyvateli.