Tichá a přesto vtahující cesta skrze architekturu tří měst, abstraktní interiéry, galerie, ale i napříč žitým každodenním exteriérem je úvahou nad vazbou prostoru a času a naší lidskou přítomností. Ve fascinující poctě urbanismu hrají nezanedbatelnou roli i kresby světla a stínu, textury povrchů a jejich materialita, tvar či odlesky. Integrální vztah mezi prostorem města a kinematografickým aparátem je inspirován proslulými městskými symfoniemi němého filmu dvacátých let, v nichž tvůrci oslavovali světlo a pohyb jako esenciální ingredience filmového obrazu a stejně tak jako neodmyslitelnou vlastnost vznikajících moderních metropolí. Cestou napříč prostory Toronta, São Paula a pařížského Louvru film mimoděk prozkoumává dřívější umělecké reprezentace od malířství po sochařství a jejich způsob interpretace pohybu a ubíhajícího času. Sám o sobě nemá daleko k výtvarnému umění, neboť jednotlivé, kompozičně důmyslné obrazy by bylo možné ihned zarámovat.