Za odmítavým postojem mladičkého Michala vůči otci je v tomto existenciálně laděném dramatu cosi zásadnějšího než obvyklá revolta dospívajících dětí vůči rodičům. Jeho otec, komunista, se totiž v 50. letech podílel na neblahých stranických praktikách, proto teď, v čase určitého politického uvolnění, svou vinu přehlušuje siláckými řečmi a vzpomínáním na údajné válečné hrdinství. Z jeho jednání je nicméně cítit nejistota, tápe podobně jako syn, marně hledající hodnoty, o něž by se mohl opřít. Ono „bloudění“ se důmyslně promítá do celkové koncepce filmu, postavy spolu hovoří, ale nerozumějí si, neklidně těkají z místa na místo, aniž by směřovaly k nějakému cíli.