Satirou na diletantství, jež ve spojení s mocí dokáže ničit veškeré tvořivé úsilí, se režisér zařadil mezi filmaře, kteří v průběhu 60. let stále odvážněji kritizovali scestné praktiky v socialistickém Československu. Stejně jako v předloze, povídce Petera Karvaše, i ve filmu coby modelový kolektiv ideálně posloužil orchestr, jehož zkoušky postupně obrátí v trapnou grotesku ten nejméně důležitý člen – Barnabáš Kos, hráč na triangl. Stačí, aby byl byrokratickým řízením dosazen na místo ředitele tohoto tělesa, a z ušlápnutého horlivce se stane Velký Reorganizátor, prosazující triangl za hlavní hudební nástroj. Styl vyprávění je v mnohém ještě tradiční, absurdně pointované scény už ale souzní s poetikou nové vlny.