Rázovitost desítky portrétovaných obyvatel pohorských končin Slovenska znepokojovala minulý režim natolik, že film na dlouhá léta zmizel v trezoru. Přitom režisér, inspirovaný cyklem fotografií Martina Martinčeka, s velkým citem a invencí natočil dokumentaristickou báseň, jejíž poselství je výsostně humánní. Hanákovi venkované, sešlí věkem a drsnými životními podmínkami, se podobají starým stromům s pokrouceným větvovím, které však ani nejničivější vichry nevyvrátily z kořenů. Tito lidé se i na konci života, zesláblí, osamělí či nemocní, každodenně vždy znovu odhodlaně a beze slova stížnosti potýkají se svým údělem. Ač tolik zakusili, na otázku, co má v životě smysl, plaše odpovídají – člověk... láska…