„Stejně jako já je moje kamera naplněna zoufalstvím. Stejně jako já je i moje kamera naplněna smutkem,“ sugestivně tvrdí Negin, mladá režisérka a protagonistka svého uhrančivého debutu. Negin Ahmadi opouští Teherán a míří s kamerou do syrského Kurdistánu za ženskou vojenskou jednotkou. Její identifikace s bojujícími ženami na sebe nenechá dlouho čekat, protože zjišťuje, že ji do situace ohrožení života kvůli natočení filmu přivedly tytéž pohnutky, které do stejné hrozby vhání i mladé vojačky. A tak se filmování pro Negin mění v sebezpytující deník, který provokativně atakuje vžitou představu o válečných filmech.