Camil si neví rady se světem okolo – a není se čemu divit, když události naberou pokaždé nečekaný směr. Hraný debut Sebastiana Mihăilesca může vábit paralelami s ustřelenými filmy Quentina Dupieuxe anebo poetikou stylizované všednosti, jak ji známe od Roye Anderssona, místy se zdá, jako by vyrůstal z Black Lodge Městečka Twin Peaks. Mihăilescu ale pracuje s vlastní poetikou, v níž se abstrakce potkává se zlověstností, jaká nás paralyzuje v reálných životech. Expresivní momenty se střetávají s povědomými skličujícími pocity. Imaginativní, bláznivý film, který jako by se někdo snažil utlumit ketaminem.