Vícečlenná delegace debatovala s diváky po promítání česko-slovensko-slovinsko-francouzské loutkového snímku Pohádky po babičce. Diváci se od ní např. dozvěděli, jak se pohybuje loutkami nebo jak dlouho trvá vyrobit animovaný film. „Když se to dobře daří, animátor natočí za den třeba čtyři vteřiny,“ upozornil producent Martin Vandas s tím, že předtím se ještě musí vše vyrobit a také sehnat finance a napsat scénář. „Arnoštu Goldflamovi jsem psal email s tím, že bych chtěl natočit film podle jeho knížky O nepotřebných věcech a lidech v říjnu 2015,“ prozradil Vandas.
Jeden z režisérů David Súkup zase osvětlil, jak se loutková animace posunula od dob Jiřího Trnky. „Kostry loutek a ten základ je víceméně stále stejný, jen se zdokonalují materiály. Ale počítačovou animaci využíváme v postprodukci. Můžeme díky tomu používat třeba pomocné tyčky, které loutky udržují v určité pozici. Tyčka se dá pak v postprodukci vymazat.“
Přítomný byl i Arnošt Goldflam, autor předlohy a také dabér postavy dědečka, která je mu i velmi podobná. Ten je s výsledkem adaptace prý spokojen. „Já se vždycky trochu oddělím do té předlohy a sleduju to jako samostatný příběh, jestli mu věřím, nebo ne. Tady tomu jsem věřil. Líbilo se mi to,“ ujistil Goldflam.
Snímek, v němž si tři sourozenci vyprávějí pohádky, a tím vzpomínají na babičku, kterou nedávno ztratili, dorazí do českých kin na dušičky. Světovou premiéru měl na Berlinale. „To byl pro mě obrovský zážitek. Na konci děti tleskaly ve stoje do rytmu písniček v titulcích. A pak se nějaká holčička ptala, jestli by si nemohla tu jeho loutku koupit. Vysvětlili jsme jí, že ty loutky jsou poměrně drahé, tak byla smutná. Arnoštovi se jí zželelo a řekl, ať si na tu loutku jde sáhnout – a v tu chvíli se zvedla vlna a přišlo tři sta dětí. Všechny si chtěly sáhnout a fotit se, takže jsme zasekli Berlinale a promítání po nás mělo půl hodiny zpoždění,“ zavzpomínal Martin Vandas. Loutky několika postav tvůrci donesli i do Kina Čas a půjčili dětem z publika.
