Dea Kulumbegašvili na KVIFF přijela jako mentorka mladých filmařů vybraných do letošní sekce Future Frames. A také jako režisérka snímku Duben, za nějž získala Zvláštní uznání poroty na festivalu v Benátkách.
Vizuálně působivé drama sleduje lékařku, která pomáhá ženám s potratem. I přes mezinárodní úspěch ho však doma nikdo neuvidí. „V Gruzii se nepromítalo a nečekáme, že stávající vlády se promítat bude,“ uvedla režisérka. „Když jsme film natáčeli, vláda nevěděla, o čem je. Nepožádali jsme o žádné státní peníze. Téma filmu znali jen vybraní lidé a lékaři, kteří nám pomáhali a jejichž jména se ani tady neodvažuji říct, abych je neohrozila,“ přiblížila problémy, které v Gruzii snímek vyvolal.
Natáčelo se v Gruzii u ázerbájdžánských hranic, kde Dea Kulumbegašvili vyrostla. „Vždycky jsem předpokládala, že Gruzie tu pro mě bude pořád, protože tam je velmi filmová krajina. Ovšem dnes v Gruzii nemůžete natáčet, pokud nechcete tvořit vládní propagandu. Přesto věřím, že má země ve mně zůstane, ať už budu pracovat kdekoliv. Můj vztah s Gruzií je velmi komplexní, se vší krásou a bolestí, kterou ztělesňuje,“ uvedla režisérka, která momentálně bydlí v Německu. „V Gruzii jsem byla schopná dělat spoustu věcí, nikdo mi moc nevěnoval pozornost, měli jsme málo peněz, ale hodně času a soukromí. Uvidíme, jak se mi povede mimo Gruzii,“ dodala.
Duben je druhý snímek Kulumbegašvili a podobně jako debut Začátek je hodně vizuální, přitom využívá skoro čtvercový formát. „Možná mi to pomáhá zúžit můj pohled a také nasměrovat divákovou pozornost a nechat mu prostor, aby si sám dotvořil obraz dle vlastní zkušenosti a imaginace,“ přemýšlela filmařka.
Na debatě v Kině Drahomíra také osvětlila část své tvůrčí metody. „Můj způsob práce je asi trochu spletitý. Mám nápad, ale pak nějak musím najít cestu, aby se z něj stal film. Pak volám svému kameramanovi a kamarádovi Arseniji Chačaturanovi a beru ho na různá místa, kde trávíme nějaký čas. Hledáme lokace, aniž bych měla scénář. Film je pro mě pozvání k dívání se, pokus vidět. Fascinují mě lidi a chci vytvořit prostor, kde můžou obydlet můj film a přinést na plátno něco, co jsem nenapsala.“
