Psychoterapeutka Linda se snaží ukočírovat práci, mateřství i vlastní nervy, jenže dcera, manžel, klienti i kolegové ji deptají čím dál víc – a doma ji navíc vítá obří díra ve stropě. Dá se tenhle chaos vůbec ještě srovnat? Černá komedie režisérky Mary Bronstein Kdybych měla nohy, tak ti nakopu měla premiéru na Sundance, poté soutěžila na Berlinale, kde získala Stříbrného medvěda za výkon Rose Byrne v hlavní roli. Ten snímku z produkce studia A24 vynesl i Independent Spirit Award, Zlatý glóbus či nominaci na Oscara. Surový ponor do mateřství na hraně se promítal i na 59. KVIFF, nyní ho najdete v českých kinech.
„Nejvíc mi šlo o zachycení toho pocitu zoufalého duševního stavu, kdy se bojíte nejen toho, že se všechno hroutí, ale že za to hroucení můžete vy sama,“ říká Bronstein. „Chtěla jsem se dostat do toho období života, kdy máte pocit, jako by na vás někdo neustále křičel, i když ve skutečnosti na vás nikdo nekřičí; kdy máte pocit, že jedna maličkost vás zlomí; a kdy jste v tak hlubokém stresu a mimo sebe, že všechny problémy se vám zdají stejně důležité,“ popisuje režisérka.
Bronstein na sebe upozornila už v roce 2008, když napsala a režírovala nezávislý film Yeast zkoumající bouřlivé dynamiky přátelství mezi dvacátníky. Časopis New Yorker její vizuálně provokativní debut s Gretou Gerwig v hlavní roli označil za „klasiku mumblecore“. Pak ale do kariéry vstoupil život a Bronstein si na další filmovou premiéru musela počkat přes patnáct let.
Jiskrou její druhotiny se staly její vlastní náročné mateřské zkušenosti s nemocnou dcerou. „Uvědomila jsem si, že neznám žádný film, který by se zabýval tímto velmi specifickým druhem úzkosti, kterou jsem prožívala: zběsilým duševním stavem matky zápasící s nemocným dítětem,“ vzpomíná režisérka. „Ačkoli můj film není v žádném případě fakticky autobiografický, vše v něm je emocionálně pravdivé,“ dodává.
