Mark Cousins, empatický cinefil, stálice festivalu a držitel Křišťálového glóbu letos na KVIFF uvedl část své epopeje zasvěcené historii dokumentárního filmu. Příběh dokumentárního filmu – Osmdesátky mohli diváci vidět také na myšlenkové mapě. Cousins totiž publiku ukázal obří plátno sešněrovaných papírů s poznámkami, které slouží jako podklad této několikahodinové fresky.
„Chci postihnout komplexitu dokumentárního tvaru. Je tolika věcmi najednou. Dokumenty přitahují různé druhy lidí. Ty, kteří chtějí svět změnit, i ty, kteří chtějí svět pouze pozorovat,” objasnil Cousins své uvažování nad strukturou, která je podle moderátora Aleše Stuchlého intuitivní a na míle vzdálená akademické prosušenosti.
„Jsem introvert a stydlín. Spousta z nás v tomto sále jsme introverti. A proto máme rádi filmy. Život je děsivý, ale zároveň skvělý. Když máme jeden druhého, dokážeme přestát to, co je na vrcholu hory i na dně slzavého údolí,” přiblížil svou filosofii. „Většinu věcí v lidských životech a historii jsme neviděli. Neviděli jsme buddhu, Kleopatru nebo stavbu pyramid. To vytváří prostor pro naši imaginaci,” pokračoval.
Po sériích Příběh filmu: Odysea a Women Making Films: A New Road Movie Through Cinema jde o tvůrcův třetí takto robustní počin. S rešeršemi však velký problém neměl, první knihu o dokumentech napsal před třiceti lety. Při cestách po světě oslovuje různorodé národní filmové archivy a ptá se jich, kdo jsou jejich největší dokumentaristé. „Moje hlava byla plná, jako tlakový hrnec připravený k explozi. Díky tomu jsem tak měl práci usnadněnou,” zmínil, načež vyzdvihl spolupráci s archivy, které mu vychází vstříc. Obě strany si důvěřují.
Poslední otázka směřovala k tomu, jak si udržuje zdravý rozum. „Chodím po městech, každé ráno tancuju. Piju Aperol, ve dvě ráno plavu nahý v moři. A již čtyřicet let toto vše sdílím s osobou, která je středobodem mého světa,” uzavřel diskusi energický filmař.
