Psycholog Lubomír Smékal a režisér Miroslav Krobot dali několik let zpátky dohromady ochotnický Divadelní spolek 23. „Chtěli jsme si osvěžit nejranější zkušenosti s divadlem. Prostě se bavit. Na sítě jsme dali inzerát, přihlásilo se nám 130 lidí, zůstalo nás 14. Cílem bylo prozkoumat autentičnost. Dospěli jsme k tomu, že máme 14 monologů vycházejících z reálných zkušeností,” popsal Krobot okolnosti, které vedly až k celovečernímu experimentu Zpráva pro Minervu 2, kterou karlovarské publikum vidělo ve světové premiéře.
„Mirek skvěle mluví, baví mě ho poslouchat,” nastavil málomluvnější Smékal dynamiku dvojice, která během debaty chvílemi připomínala subtilní komické vystoupení. Film má kořeny v divadelní inscenaci, zčásti improvizované, která se dočkala již 15 repríz. Tvůrce zajímala sdílená zkušenost. Zkoumali, nakolik se monology potkají s pocity diváků, přičemž herci při svých monolozích vycházeli ze sebe.
Tvůrci k tomu využili metodu dialogických jednání. „Metodu používal už Ivan Vyskočil. Celý den mluvíme se sebou samým, tento dialog ale zveřejníme. Je osvobozující sebrat tu odvahu, příjemné toho dosáhnout, i když to někomu trvá déle,” říká Krobot k základnímu konceptu. „Těšilo nás během procesu přešlapovat na místě. Každý máme trpaslíky, kteří řvou, nebo jsou stydliví. My jsme chtěli, abychom je slyšeli. Je to takové promlouvání s vnitřními trpaslíky,” doplnil Smékal.
Režijní duo doprovodila také čtveřice protagonistů, kteří se podělili o své zkušenosti s tím, jak jim daná metoda pomohla objevit dosavadně skryté vlastnosti, lépe pochopit vlastní já. Diváci se ptali i na to, jak mohla jedna z hereček zahrát vybitý telefon. „Já jsem jinak energická a nabitá, možná proto si Mirek vymyslel, že budu vybitá,” odvětila. Herecký ansámbl se pak před kamerou otrkal díky speciálnímu soustředění, po němž nasnímané záběry zhlédli a mohli s výkonem pracovat. Ve filmu viděné monology pak tvůrci vybrali ze tří až čtyř jetí.
Krobot objasnil práci s filmovou řečí: „Mám rád poetiku Aki Kaurismäkiho. Tady pro mě byla ale daleko zajímavější teoretická stránka věci, zkoumání hranic autenticity. To, že jde nakonec o film, je pro mě překvapení. Je to velká zásluha střihače Alana Sýse a kameramana Matěje Piňose, oni tomu dali filmový tvar a já se mohl soustředit na hereckou akci.”
Organicky svěží a humornou debatu doprovázely pozitivní reakce publika, jeden z diváků řekl, že pro něj šlo o dosavadně nejlepší film festivalu, načež se tvůrců zeptal, zda by takové filmy nechtěli točit pořád.
