Egon Bondy prorokuje peklo globálního kapitalismu, Jim Čert se přiznává ke spolupráci s StB, Jaroslav Foglar nemůže najít otvírák na pivo, zatímco Ivan Diviš komentuje svůj vlastní pohřeb. Režisér Krejčík nemůže natáčet, a tak zuří Vachkovi před kamerou. Karel Vachek uprostřed bitvy pokleká před vynálezcem semtexu... Česká republika na konci 90. let. Rozsáhlý filmový esej, který zkoumá stav a skryté podhoubí české vzdělanosti, přerůstá ve zvláštní přírodní metaforu. Les českého myšlení se vzájemně propojuje, vyživuje a ovlivňuje skrytými vlákny, díky nimž i to zdánlivě odumřelé či zahubené opět vstává z mrtvých. Součástí tohoto procesu se stává i sám film. Básník Ivan Diviš se krátce před smrtí rozčiluje nad nesmyslností myšlenky zmrtvýchvstání a setkání s živým-mrtvým Máchou; Vachek mu jeho slova filmovými prostředky vyvrací: Diviš i Foglar během natáčení zemřeli, aby díky filmu znovu „vstávali z mrtvých" – nejen jeho projekcí, ale i v průběhu děje, v němž se pasáže, kdy jsou již mrtví, střídají s jejich „živými" výstupy. Z mrtvých vstává preventivně i Vachek. Film, v němž Vachek užívá složitou „románovou" střihovou skladbu, se inspiruje spisem barokního vzdělance Bohuslava Balbína.