Angela Schanelec, Mark Jenkin, Lisandro Alonso i tři světové premiéry v sekci Imagina

Do Imaginy letos dorazily tituly ze soutěže Berlinale, paralelní sekce Cannes, Benátek, ale též galerií a filmových škol. Vítané návraty (Piret, Weisgerber, Vermette) i debutové účasti filmařů, kteří si zdejší uvedení zasloužili již dávno (John Smith) doplňují zavedená jména jako Angela Schanelec s novinkou Má žena pláče, která zaujala v hlavní soutěži Berlinale, Lisandro Alonso jenž se s filmem Dvojitá svoboda vrací ke svému průlomovému filmu Svoboda, či Mark Jenkin, jenž svou mysteriózní a hvězdně obsazenou Růži z Nevady premiéroval v soutěži Orizzonti v Benátkách. Sekce věnovaná experimentálním poryvům kinematografie letos nabízí i tři světové a tři mezinárodní premiéry.

Světové premiéry

Domácí kinematografii letos zastoupí celovečerní portrét umělce Miloše Šejna Podoby milostného vztahu ke světu v režii Jakuba Kučery a krátká, intenzivní hříčka Volklore Viktorie Štěpánové. Se solitérním umělcem Šejnem se vypravujeme do jeskyně i na blata, sledujeme umělce v jeho přirozeném prostředí. Tichý, rozjímavý film zprostředkovává umělcům pohled na svět a usiluje o to, aby se jeho místy až naivní okouzlení přesunulo i na publikum. Umělecké stanovisko filmu Volklore pracuje naopak s expresivitou a opojnou přebujelostí. Záměrně zahlcující ADHD kraťas následuje dynamiku, s jakou hltáme obsah na sociálních sítích, zvládá bavit i komentovat, ve světě značky Volklore klíčí trendovost i vyprázdněný bullshit.  

Animací si lehce pomáhají i Obětiny – krátký mexický snímek Alejandra Aguilara, který představuje tři okouzlující viněty, jež spojuje motiv nehod a tragédií a také jeden náboženský artefakt. Kdo tady podepsal smlouvu a (animovaným) ďáblem?

Mezinárodní premiéry

Film Nocovala jsem sama v sobě a ráno se rozhodla zůstat je snovým dílem, které zároveň přiznává, že zachycené úniky představují výsledek potřeby zmizet ze sterilního prostřední dnešního Rotterdamu. Nizozemská režisérka Fé Baan jako by tu ohledávala tušené styčné body mezi Chytilovou a Herzogem. 

Nový film kanadské režisérky Erin Weisgerber Černá moře patří k titulům zpracovávajícím staré filmové negativy, jež byly příliš poškozené, než aby je bylo možné restaurovat. Weisgerber svůj snímek postavila na úryvcích z díla Alexandra Sokurova a Irakliho Kvirikadzeho, postavy zde za hypnotického hudebního podkresu vystupují z mlhy jako duchové a filmy odsouzené k zániku najednou vypráví úplně nové příběhy. 

Krátký film S přátelským pozdravem využívá černobílou stylizaci spíše k dosažení dojmu odtažitosti. Urbexem zavánějící výprava do už dávno zavřeného obřího vepřína stojí na výpovědích lidí, pro které kdysi představoval příležitost, jenže ta doba je dávno pryč. Dystopie není otázkou let budoucích, stačí se pořádně dívat okolo.