Plný sál kina Pupp po projekci dokumentárního portrétu Robert Richardson: Bílý ďábel uvítal bouřlivým potleskem jeho tvůrce v čele s režisérkou Janou Hojdovou. Ta legendárního kameramana oslovila před deseti lety. Původní školní práce se rozrostla v celovečerní dokument. „Když se podívám zpětně, vůbec nevím, zda bych dneska našla tehdejší odvahu,” zmínila. Přitom se k Richardsonovi dostala vlastně jednoduše, stačilo poslat mail, jakkoli odpověděl až na druhý a s několika měsíčním odstupem.
„Bob si uvědomil, že kdyby nezměnil přístup k filmování, mohl by přijít o Quentina Tarantina, kterého si velmi vážil. Zamyslel se nad tím, jak přistupovat k lidem i natáčení,” přiblížila režisérka temnou stránku portrétovaného, jenž na place kolikrát působil jako nelítostný generál, jelikož se vždy snažil dosáhnout absolutního dokonalosti. A vyžadoval to i od ostatních. „Natáčení dokumentu pro něj byla jakási forma terapie. Většinu života měl rodinu na druhém místě. Teď si přeje, aby se jí mohl více věnovat,” dodala.
Matěj Chlupáček, jeden z producentů, pak pohovořil o velmi komplikované cestě k zajištění práv k ukázkám z filmů. Pasáže totiž jímají scény z Kill Bill, JFK nebo Casina. „Navigace byla obtížná, šlo o mravenčí práce. Spousta studií už neexistuje, práva jsou rozstřelená napříč desítkami subjektů. Jana a Bob nás stran kontaktů popostrčili správným směrem. Dostali jsme se k americké právní společnosti. Máme i pojištění. Celkově máme v dokumentu 424 záběrů z jiných filmů, na to číslo už nikdy nezapomenu. Dále jsme museli platit za písničky, California Dreamin´ zkrátka něco stojí,” objasnil s tvrzením, že kvůli právům jde pravděpodobně o vůbec nejdražší český dokument.
Hojdové se k látce jen těžko udržoval odstup. „Materiál jsem dlouho třídila, znala jsem ho pozpátku. Bob si dělal srandu, že o něm vím více než jeho rodina. Já po dobu natáčení stihla natočit čtyři celovečerní filmy, dokončit studium na FAMU a narodila se mi dcera. U všeho Robert byl. Někdy jsem mu i volala během natáčení s žádostí o radu. Je hodně skromný, nemá předsudky, jinak by dokument ani nemohl vzniknout,” osvětluje spolupráci.
„Bobovi jsme postupně posílali nějaké verze. Byla jsem hodně nervózní. Dal mi svůj osobní materiál, vědom si svých negativních stránek. Ale nikdy neřekl, že bychom měli něco vyhodit, řešili jsme jen detaily,” doplnila Hojdová postprodukční kontext, přičemž film měl zhruba třicet verzí.
