Připomenutí historie jako akt vzdoru. Tvůrci uvedli nejlepší dokument Cannes Nácvik revoluce

Kromě nejlepšího dokumentu letošního Berlinale Kdyby se holubi proměnili ve zlato 60. KVIFF promítá také nejlepší dokument letošního Cannes, Nácvik revoluce. V něm dokumentaristka Pegah Ahangarani napříč pěti osobními příběhy sleduje moderní historii Íránu a několik zmařených nadějí jeho obyvatel na změnu.

„Všichni diktátoři chtějí vymazat paměť a historii a filmaři chtějí lidem historii připomínat. Takže akt připomínání je aktem vzdoru. Íránská vláda proto dokumentaristy nemá ráda. Po hnutí Ženy, život, svoboda spoustu z nich přinutili emigrovat. Ale existuje řada filmařů jako jsem já, kteří nacházejí způsob, jak točit a vyjádřit náš vzdor,“ okomentovala situaci Pegah Ahangarani. 

„Bojujeme proti fašismu a diktátorství. Nebojujeme proti jednomu diktátorovi. Nenásledujeme žádné hnutí nebo stranu, které nerespektuje svobodnou volbu lidí. Nemyslíme si, že to vyřeší jeden člověk nebo Izrael. Jako štáb tohoto filmu jsme proti válce, genocidě, jakémukoliv masakru,“ doplnil ji producent Kaveh Farnam na debatě, která se hodně točila kolem aktuální politické situace v zemi.

Do diskuse se zapojila i režisérčina matka, Manijeh Hekmat, která na KVIFF přijela už potřetí, festival v minulosti uváděl její filmy, včetně její režijní prvotiny Ženská věznice. Do celovečerního debutu své dcery ale nezasahovala. „Nová generace íránských filmařů a filmařek je tak statečná a tolik toho ví, že bychom se od nich měli učit my starší,“ pronesla.

Ahangarani nyní bydlí v Londýně, ačkoliv by se ráda vrátila do Íránu. „Emigrace pro mě byla laskavá, v Íránu jsem byla herečka, venku jsem se mohla najít jako dokumentaristka. Ale je to hrozně těžké. Zvlášť když se ve vaší zemi stane něco takového, jako byly masakry letos v lednu, kdy jsem neměla o své rodině a přátelích žádné zprávy,“ povzdechla si umělkyně. Do budoucna příliš optimistická není. „Doteď jsem na sebe nechtěla myslet jako na emigrantku, říkala jsem si, že žiju mimo jen dočasně. Ale teď mi dochází, že to možná bude navždy.“

Publiku se také svěřila, proč ze země odešla. „Když jsme natočila před deseti lety krátký politický dokument, zavřeli mě. Před Nácvikem revoluce jsem udělala krátký dokument o popravováni po revoluci a když se pak o film zajímali na světových festivalech, úřady si zavolaly mou matku a začaly jí vyhrožovat. Zjistila jsem, že už se nemůžu vrátit.“

„Já jsem mimo Írán už 26 let, posledních 18 se nemůžu vrátit a vím, že se tam už nepodívám. Ale to neznamená, že nemám naději. Neustále se učím, stejně jako další, že každý den musím hledat naději. Nebojujeme kvůli výsledné změně, ale kvůli procesu. Není podstatné, jestli se teď změní vláda. Ale to, že musíme natáčet a vyprávět příběhy. To dává našim životům smysl. Zapomeňte na finální cíl a užijte každou minutu svého života,“ uzavřel debatu po emotivní snímku Kaveh Farnam.