Sekce Imagina zaostřující na experimentální tvary příznačně v Kině Čas uvítala delegaci k filmu Olivia. Ze sugestivních obrazů utkaná impulzivní freska propojuje exaktní a neverbalizovatelné a osciluje mezi křehkou konejšivostí a skličující tísní. Režisérka Sofía Petersen a producent Shaun Finneran nechávají hledání interpretačních klíčů čistě na publiku.
„S filmem jsem trávila roky, ovlivnil můj život i životy ostatních. To samotné v sobě nese smysl,” popsala režisérka, jež s šestičlenným týmem snímek natáčela v jedné z nejjižnějších částí Argentiny. Ve filmu hraje důležitou roli hudba: „Hudba má sílu procházet skrz nás, když zavřeme oči, můžeme se jí nechat unášet. Během tvorby jsme například poslouchali album od arménského hudebníka Dživana Gasparjana s názvem I Will Not Be Sad in This World,” přiblížila Petersen, načež jí Finneran doplnil, že ačkoli původně nechtěli klavírní hudbu, strhla je natolik, že svůj záměr přehodnotili.
Záběry s hypnotickou atmosférou jímají řadu výjevů točených za úsvitu a soumraku. „Bylo to náročné, vždy jsme měli zhruba 10 minutové okno. Točili jsme na 16mm kameru a specifický materiál Ektachrome. Celá tvorba byla krokem do neznáma. Neměli jsme totiž denní práce, tudíž jsme až do vyvolání veškerého materiálu v Evropě nevěděli, zda se nám expozice povedla, případně zda vůbec máme nějaký obraz,” popsala režisérka technické podmínky, kdy štáb musel světla napájet z auta, protože v přírodě neměl k dispozici proud.
„Byli jsme limitovaní, ale zároveň semknutí. Pořád jsme byli spolu,” říká dvojice. Producent třeba mimo řadu další úloh snímal zvuk, šlo však spíš o reference. Zvukový design spoléhal hlavně na postsynchrony, protože daná oblast je jedna z těch vůbec největrnějších, s čímž tvůrci konceptuálně pracovali.
