Hlavní soutěž dnes představí truchlící matky a truchlící středoškoláky

Matka, která ztratila syna v ozbrojeném konfliktu v Kolumbii, a spolužáci teenagera, který si vzal život. To jsou hrdinové dnešních kandidátů na Křišťálový glóbus, kteří se ve světové premiéře představí ve Velkém sále. Pět let a čtyři měsíce od 17 h a Tři týdny poté od 20 h.

Čtyřicátnice Martha, která neví, co se během kolumbijského ozbrojeného konfliktu stalo s jejím synem, se dozvídá, že při poslední exhumaci nebyla nalezena žádná shoda kostí. Poté, co vyčerpala všechny možnosti na úředních místech, obrátí se na skupinu žen a potká Sandru, která jí řekne: „V odlehlé vesnici na rovinách můžeš požádat mrtvého o laskavost.“ Obě se vydávají na cestu za odpověďmi.

„Pět let a čtyři měsíce je fikce, která vzešla z dlouhodobého výzkumu prováděného ve spolupráci s místními občanskými organizacemi žen pátrajících po svých blízkých. Příběh Marthy odráží utrpení národa, jehož více než 120 000 občanů násilně zmizelo,“ říkají režiséři Juan Miguel Gelacio a Esteban Hoyos García s tím, že se ve filmu snažili upozornit na několik podstatných témat. Jako na fakt, že pátrání se věnují ženy, že násilí páchal stát, že jeho nefunkčnost nahrazuje zoufalá víra v nadpřirozeno a že pro tyto ženy se truchlení stalo trvalým stavem. „Doufáme, že tento film přispěje k tomu, aby se zviditelnilo lidské jádro pátrání po pohřešovaných osobách a aby se zajistilo, že tyto hlasy nebudou umlčeny,“ dodává tvůrčí duo.

S tragickým zmizením ze života se potýkají i hrdinové snímku Tři týdny poté, skupina teenagerů, která po poruše autobusu uvízne na školním výletě. Když pak jeden z nich promluví o nedávné sebevraždě jejich spolužáka, na povrch vyplují všechna tajemství, loajality i rozpory skupiny.

„Film čerpá inspiraci z několika skutečných událostí, nejedná se však o rekonstrukci žádného konkrétního případu. Je to film o násilí mezi dětmi, o krutosti, která se může objevit náhle, téměř nenápadně, v prostředí, kde stále očekáváme nevinnost. Nejvíce mě znepokojovala nejen samotná brutalita, ale i její všednost, pocit, že takové násilí může existovat vedle každodenního života, téměř nepozorovaně,“ popisuje srbský režisér Miroslav Terzić​​

„Chtěl jsem natočit film, který na toto násilí nepohlíží jako na ojedinělý incident, ale jako na odraz doby, v níž žijeme. Žijeme ve světě, kde je krutost často zaznamenávána, sdílená, opakovaná a proměňována v podívanou. Hranice mezi obětí, svědkem a pachatelem se stírá. Ti, kdo páchají násilí, jsou jím také poznamenáni; jejich činy se k nim vracejí v jiné podobě, často ještě ničivější,“ dodává filmař, který zaujal už svým předchozím snímkem Stehy. „Tři týdny poté jsou mým pokusem postavit se této temnotě, ne proto, abych ji vysvětlil, ale abych se zeptal, jaký svět zanecháváme našim dětem.“