V klání o Křišťálový glóbus se dnes potkají režiséři, kteří na KVIFF už soutěžili

Do souboje o Křišťálový glóbus se dnes vrací bulharské tvůrčí duo Kristina Grozeva a Petar Valchanov, které Hlavní soutěž vyhrálo v roce 2019 s dramatem Otec. Letos se o ceny ucházejí s novinkou Bílé noci, černý prachy. Na KVIFF se vrací i kyperská producentka a režisérka Tonia Mishiali, která tu v roce 2018 v soutěži Na východ od Západu ukázala svůj debut Pauza. V trilogii o postavení žen nyní pokračuje s novinkou Za zády mi číhá lev, která bude mít světovou premiéru ve Velkém sále od 19:30.

Manželský pár šedesátníků tajně šetří peníze z úplatků, aby si splnil svůj celoživotní sen. Jenže když jim podvodná cestovní kancelář úspory ukradne, na povrch vyplavou skryté rodinné konflikty a morální kompromisy. Ostrá tragikomedie o obyčejných lidech uvězněných mezi korupcí, loajalitou a zhroucenými morálními jistotami Bílé noci, černý prachy se ve světové premiéře představí ve Velkém sále od 17 h.

„Náš film vznikl v době, kdy slova ztratila svůj význam a morálka se zdánlivě zhroutila, v době, kdy byl cynismus vydáván za vlastenectví a lži se nazývaly vírou. V Bulharsku se generace, která kdysi nesla naději na změnu, stala pouhou ozvěnou propagandy, přejmenovala korupci na ,přežití’ a podřízenost na ,tradici’,“ říkají Kristina Grozeva a Petar Valchanov.

„Film není protestem, ale pokusem pochopit, jak tuto deformaci někdo prožívá uvnitř. Marina a Gosha nejsou ani padouši, ani hrdinové. Modlí se, milují a sní, avšak žijí ve světě, kde se podvod stal způsobem života. Jsou uvězněni mezi přežitím a spoluvinou a jejich tichý pád odráží širší morální erozi, která formuje soukromé životy i celé společnosti,“ popisují tvůrci svou tragikomedii, v níž spojují něhu a rozpad, absurditu a osudovost.

Hlavními hrdinkami druhého soutěžního snímku dneška Za zády mi číhá lev jsou teenagerka ze Senegalu žádající o azyl a dospělá Kyperčanka, která se zbavuje své drogové závislosti. Obě se snaží o nový začátek. A jejich podobné starosti dají vzniknout nečekaném poutu.

„Když jsem byla ještě dítě, vypukla válka a s rodinou jsme museli uprchnout z domova. Ten raný zážitek vysídlení mě od té doby provází. Před několika lety jsem se sblížila s mnoha africkými imigrantkami. Jejich odolnost se mnou hluboce rezonovala. Jako matka dospívající dcery věřím, že mezi matkami a dcerami existuje zvláštní, avšak složité pouto. Chtěla jsem proto najít způsob, jak tyto dvě velmi osobní témata zachytit ve filmu, a tak vznikl příběh tohoto nečekaného spojenectví,“ popisuje Tonia Mishiali vznik svého snímku natočeného ruční kamerou na 16mm film, který oslavuje ženskou odolnost a solidaritu.