„Jste usměvavý a šťastný člověk. Tak se ptám – wtf?” vystihl moderátor Saša Michailidis kontrast mezi pozitivním režisérem a jeho temným, krvavými konturami semknutým hororem Údolí úsměvů, kde rozkrýváme podezřele rozjuchanou komunitu, jejíž štěstí pramení ze zbožštělého teenagera.
Tvůrce Paolo Strippoli lakonicky odpověděl: „Nikdy nevěřte hodným lidem,” čímž pobavil sál. Na debatě pak rozvedl ve filmu načrtnuté motivy, jež se týkají bolesti a truchlení. Jeho film je o uzdravování, které se zvrtne v nezdravý fanatismus. „Sám jsem hodně vyděšený. Ze všeho v životě. Nejsem odvážný, i když bych rád byl. Při psaní mě zajímají vnitřní démoni, ty jsou nejděsivější. Nevěřím v koncept dobra a zla. Chci vyprávět morálně ambivalentní příběhy, ukázat, jak jednoduché je stát se dobrem, nebo naopak zlem.”
Kombinace křehkosti a násilí pro něj tvoří opěrný bod. Postava Mathea, onoho víru přinášejícího teenagera, je roztomilá i děsivá zároveň. „Není to kritika náboženství. Ale film o útlaku a násilí, které si náboženstvím ospravedlňujeme. Vyprávím o zneužívání víry,” přiblížil religiózní motivy.
„Ačkoli jsme coby Italové silně věřící a katolicky založení, film doma kontroverzní nebyl. Pracuji s kanonickými jevy, které Vatikán neuznává. To, že specifická komunita někde uctívá konkrétní osobu, bylo ve 20. století velmi běžné. Dělal jsem film s respektem k těm, kteří v podobná dogmata věří. Vyrůstal jsem v katolické rodině, byť ne tolik konzervativní. Teď mám ale problém věřit. Věřící plně respektuji a obdivuje je. Je důležité v něco věřit, ale musíme být opatrní,” rozvětvil Strippoli svůj vztah ke křesťanství.
„Bude váš další film taky horor?” padl poslední dotaz. „Ne, ale rozhodně bude můj nejtemnější,” odvětil tvůrce, jehož Údolí úsměvů mělo světovou premiéru loni v Benátkách.
